Květen 2015

Chci se vrátit zpět!

21. května 2015 v 16:14 | >Victoria<
Dnešní generace je odporná. Nesnáším ji. Přesto, anebo právě proto do ní i já patřím. Mobily jsou jen začátek. Nemyslí samozřejmě to, že se dnesk apořád volá, nebo se moc dává na vzhled telefonu.
Mluvím o "selfíčkách", neustálém paření na internetu, naprosta ignorace a v neposlední řadě taky tohle všechno ve škole, nebo jinde kde si chcete někdy s lidma pokecat, na něco se zeptat.
A už jsme u ignorace. Naprosto nechutná, bezprostřední, bezohledná ignorace. Je ot tak smutný, když holkysi povídají přes snapchata sedí vedle sebe. Nebo ještě lépe přes face, snap, či další mozkovymyvatelné stránky flirtují a zadávají se s kluky. Když se ale potkají v realitě příjde hořké zklamání.
Pak jsou tu "selfie". Nevadí mi když třeba já nevím, děláte něco neovyklýho jako jdete do divadla, na lanovce, nebo třeba v cizí zemí. Ale to co miluju je to, že se všichni fotí všude. Na youtube najdete spousta videí kde si ze své závislosti dnešní generace dělá srandu. To je sice pěkný, ale zato smutný je že to u srandy nekončí. Že přesně to dělají. Vědí, že je to špatný, pořád do toho čumět, udělají si ze sebe srandu. A pak tu srandu dělají v realitě. Směšné, co? Ne, ani trochu.
Tohle byli jen mobily. Chápete? Jen mobily. Mohla bych výjmenovávat dál. Nechutně sprostá slova, už v hodně útlém věku bezprostřední mluvení o sexu (šukání, pokud to tak musím nazvat), málokdy chodí ven něco udělat, prostě se jen poflakujou po obchoďáku a takhle bych mohla vyjmenovávat do nekonečna.
Hrozně se chci vrátit zpět, do dřívější generace, kde děcka měli hadrový panenky a stavěli si stromový domečky, (teď nemyslím to, když jim v dnešní generaci jejich zazobaný otec koupí, dřevěný dům z veškerým vybavením) stydlivě si vyznávali lásku a když se vrátím ještě o další generaci vpřed měli za co bojovat.
Za co umřít. Jak umřeme my? Z pocitem že jsme v nějaké hře, (ne, nevyznám se v tom jaká hra zrovna frčí) nebo postoupili do dalšího levlu. Takže pokud si tohle přečtete a souhlasíte se mnou, nechci aby jste mi to odkejvali.
Chci aby jste se taky stejně jako já se snažili, aby dnešní generace byla jiná. Protože pokud bude taková jaká je teď, chlapům půjde jen o sex a holkám se hnusí děti a celý den surfujou na internetu, kde pak skončíme?
Nechci to vědět.
Vaše >Victoria<

"Ne díky, nemám hlad" 5/10

17. května 2015 v 12:51 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Jen tak ležím v trávě a uždibuju čokoládu. Snažím se dělat jako by se nic nedělo. Uslyším vzdálené kroky. Otočím se, ale není to Jake. Je to manžel té hodné velké paní Maggie. Jmenuje se George van Peter, nebo nějak tak. Všimne si mě.
"Nesnaž se mě zastavit." říka roztřeseně a taky celý roztřesený je, hlavně se mu klepou ruce ve kterých třímá bobule. Jsou to ty jedovaté bobule, které si vzpomenu že je Mariette identifikovala jako prudce jedovaté. Nechápu, jak se v tom vyzná.
"O co vám jde?" zeptám se.
"To tě nemusí zajímat. A teď zmiz."
"Koho chcete otrávit?"
"Říkal jsem ať vypadneš!" zařve. Trochu se leknu a couvnu. Tenhle tlustý George po mě hodí pár jedovatých bobulí. A já cuknu tak rychle, že to vypadá jako by pouhý dotek mě mohl zabít. Nevím co chce udělat. Uteču. Utíkám dál a dál, až ho mám úplně z dohledu. Ocitnu se na kraji lesíka a uvidím Jakea. Vidí že jsem rozrušená.
"Stalo se něco?" otočí se na mě. Chvíli váhám.
"Někoho chce otrávit. Ten muž. Nechápu to. Maggie!" uvažuju na hlas a nechám Jakea s nechápajícím pohledem na kraji lesíka a snad podruhé za deset dní co tu jsme vyběhnu na pobřeží. Očima hledám Maggie. Vidím Kennima jak se něčemu směje s tím Mariettiným blonďákem, Danielem. Nejspíš se z nich stali super kámoši. Maggie najdu sklánějící se nad matkou.
"Madam! Váš manžel!"
"Co je miláčku, šel se projít." na chvíli se uklidním. Možná jsem se spletla. Možná chtěl být jen o samotě a to co měl v ruce byly jahody, které našel stejně jako Jake.
"No, chce někoho zabít. Má jedovaté bobule." Maggie se na mě vytreštěně podívá a pak beze slov uteče do lesa. Utíká tak rychle, jak jsem ještě nikdy tak velkého člověka neviděla utíkat. Snažím se běžet za ní, ale vůbec jí nestačím, za chvíli ji ztratím. Vrátím se zpátky na pobřeží. A spolu s Kennimem, Danielem a Jakem se vydáme do lesa. Jake má z nás nejlepší orientační smysl, takže brzo uslyšíme žalostný pláč.
Rychle běžíme k místu odkud pláč vychází, ale je to tak strašný pohled, že strachy úplně zapomenu na svou důstojnost a chytnu se Jakea za ruku. Kennim se na mě tázavě podívá, ale já uhnu pohledem. Vidím George van Petera, ležícího z otevřenou pusou, ještě fialovou od bobulí. Maggie nad ním klečí a žalostně pláče.
Ten pohled mi trhá srdce. Jake mi stiskne ruku a chce mě odvést, ale já cuknu. Nesmím být zbabělá. Už tak dost že se vyhíbám pohledu na svou matku. Mezitím přiběhnou i všichni ostatní (kromě mámy, pochopitelně).
"Běžte pryč!" vzlyká Maggie. Nikdo se ani nepohne. Maggie nabere do hrsti zbylé jedovaté bobule a třesoucí rukou si je přiblíží k ústům.
"Všichni zpět nebo se otrávím!" všichni couvnou. Až na Clare.
"Copak jsi pitomá? Takhle zbytečně zahazovat život, kvůli nějakýmu tlusťochovi! Nebudeš mi přikazovat, co mám dělat Maggie!" vykřikne ta nána. Maggie na ni přimhouří oči, bojácně pohodí hlavou a řekne:
"Tak fajn." a strčí si bobule do pusy.

Když se všichni vrátíme na pobřeží, už je nás jen osm. Jake, já, Daniel, Kennim, máma Juliett, Demmowick, Clare a Mariette. Všichni Clare proklínají pohledem. Kennima objevím trochu bokem, zády ke mě. Nebrečím. Skoro jsem Maggie ani George neznala. Jsem ale rozmrzelá a smutná.
"Děje se něco?" zeptám se.
"Ne, nic." odpoví rychle Kennim
"Tak se otoč ke mě." něco zabručí a pomalu se obrátí. Je bledý a nevypadá dobře. Najednou nabírá červenou barvu jako by se dusil. Pak hrozně rychle odběhne do lesa a tam uslyším hrozný kašel. Je sice dost daleko, ale kašel se rozléhá po celém lese. Doběhnu za ním.
"Ty jsi to chytil od matky." hlesnu
"Ne," odpoví přiškrceně v záchvatu kašle. Kašle krev. Stejně jako máma. Odvedu ho na pobřeží a položím vedle mámy. Máma má v obličeji zelenavý nádech a už skoro nekašle. Je celá studená, i když je na ostrově teplo.
"Kene," řeknu a strachem se mi zvedne žaludek.
"Neříkej mi Kene, sakra." štve ho to i když je mu tak hrozně.
"S mámou něco je." řeknu a třese se mi hlas.
"Kennime!" můj hlas nabírá na hlasitosti a panika ve mě stoupá.
"No, co je?"
"Máma je mrtvá!" zaječím.
V-i-k-t-o-r-k-a.

"Ne díky, nemám hlad" 4/10

16. května 2015 v 13:04 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Jsme tu už pátý den a je to hrůza. Mám strašný hlad a musím pořád jíst tak nechutný věci, že nad tím nechci ani přemýšlet. Jím různý mechy a rostliny a sem tam někdo uloví králíka nebo větší hmyz. To se mám pak radovat. Jenže je to samozřejmě všechno syrový a naprosto odporný. Mám neustále v puse hroznou pachuť.
Co se vody týče, ta slaná nám pusu jen vysušuje. Naštěstí jsme tady našli malinký pramínek a můžeme se z něho napít. Na každého připadá maximálně jeden lok vody denně. Ale i tak jí hodně ubývá.
Budeme tu postupně umírat. S mámou to vypadá špatně. Už jen leží a my jí nosíme jídlo, taky začala poslední dobou kašlat. Mám strach.
Žádný vrtulník nepřiletěl. Jsem teď v malém lesíku na ostrově. Mám to tam nejradši, protože jsem tam většinou o samotě.
Uslyším křik z pobřeží. Chci vědět co se děje, ale k pobřeží se mi nechce. Všichni tam křičí jeden přes druhého a nejradši by se hlady navzájem snědly. Musela bych se koukat na svoji umírající matku a na Kennimovi vyčítající pohledy. Byla jsem hrozná dcera, ale neměla jsem odvahu tam chodit a dívat se smrti do očí. Rozhlédnu se kolem sebe. Zkusím se vyhoupnout na strom. Šplh mi jde výborně, ale není to jednoduché. Větve jsou tenké a daleko od sebe. Celý strom je vůbec seschlý, není se čemu divit, když jediný přívod sladké vody je tak malý potůček. Tyhle stromy ho za chvíli vycucnou, jelikož nemá přívody.
Když se celá odřená a zadýchaná dostanu skoro až na vrchol, vidím na širé moře. Všude jen nekonečné moře, není kousíček pevniny ani tam, kam bychom nebyly schopni doplavat. Jsme uvěznění a semknutí mořem. Podívám se směrem k pobřeží. Vidím Kennima jak sedí u mámy a ostatní v chumlu jak skáčou přes sebe a překřikují se víc než obvykle. Ukazují vzhůru.
Mariette zběsile máve rukama a za chvíli to všichni dělají po ní. Kouknu nahoru. Když pořádně zaostřím, mezi mraky vykoukne opravdu malinkatá čárka, nevím jak ji dokázali tak rychle objevit. Je to letadlo.
Je neuvěřitelné, že jsou tak blízko a tak daleko záchraně. Taky zamávám, ale za chvíli si připadám jako blázen, je to hloupost. Nemůže nás v žádném případě vidět. Už je dávno pryč. Ale moji spolutrosečníci, dole, na pobřeží, pořád mávají, jako by věřili že se to letadlo za mraky zastavilo.
Uslyším nářek, řev a nadávky. Trhá mi to uši. Vidím jak Demmowick zběsile skáče po Maggie a hryže ji do paže. To je to, proč se na pobřeží nerada zdržuju. Snažím se dolů lézt pomalu, ale všechno pode mnou křupe a já sletím dolů. Na chvíli, jako bych nemohla dýchat. Pak se konečně prudce nadechnu a je to v pohodě.
Nemám co dělat tak si zalovím v bundě. Úplně to se mnou trhne, v zapínací kapse něco je! Mám tam několik bonbonů a nedojedenou čokoládu. Pamatuju si, jak se mi hnusila a teď ji vyloženě uctívám.
Nahmatám taky sponku a tužku. Sáhnu do druhé kapsy.
Můj deník! No jistě! Nechala jsem si ho v kapse, abych ho měla po příjezdu po ruce. Je sice trochu navlhlý, ale v zapnuté kožené kapse opravdu vydržel! Sednu si a všechno až po dnešek sepíšu. I to jak jsem ho našla. Všechno.
Můj život konečně začíná být vzrušující.
Najednou ucítím kroky. Otočím se a vidím nad sebou nějakého kluka, kterého jsem si před tím nevšimla. Podle všeho je tu sám. Opatrně ke mě přistupuje, jako bych byla zraněné zvíře. Až teď si všimnu, že je docela hezký. Černé vlasy mu padají do tmavých očí. Něco drží v ruce.
"Chceš?" jsem tak zmatená a vyplašená, že na něho chvíli jen zírám. Pak si všimnu že v ruce má malé červené plody. Jsou to jahody. Zírám na něho, jako by byl sen. Kde tady proboha vzal lesní jahody? Domnívala jsem se že tu celý les znám!
"Kde jsi to vzal?"
"Na tom nezáleží, ne?"
"Hmm,..měl by sis je šetřit. Proč mi dáváš něco tak vzácného? Není to otrávené?"
"Myslím že jsi jen příliš podezřívavá." už dlouho jsem s nikým nemluvila a nejradši bych mu řekla aby šel pryč, ale byl na mě zvláštně hodnej, chtěla jsem vědět o co mu jde.
"Vzhledem k tomu že jsem na pustém ostrově to není nic novýho na světě." krátce se zasměje. Mě teda moc do smíchu není. Každopádně se mi začíná líbit. Krásně se směje a najednou se mi zdá jako by byl jediný komu tu můžu důvěřovat.
"Jak se jmenuješ? Já jsem Jake."
"Jak můžu vědět že mého jména nezneužiješ?"
"To ti bohužel nemůžu zaručit." opatrně si vezmu z jeho dlaně dvě prťavé jahody a strčím i je do pusy. Jsou opravdu maličké. Sladkokyselá chuť se mi rozleje po celém těle.
"Tak fajn...Jahůdko? Už budu muset, uvidíme se."
"Můžeš mi říct kam budeš muset na maličkém pustém ostrově?" zeptám se, ale on už bez odpovědi odchází. Je zvláštně tajemný. Něco skrývá. Cítím jak mi tluče srdce. Nemůžu si pomoct. Asi jsem se zamilovala.

V-i-k-t-o-r-k-a.

"Ne díky, nemám hlad" 3/10

14. května 2015 v 14:57 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Proseju písek mezi prsty. Nemůžu tomu uvěřit! Nakonec únavou spokojeně usnu.

Probudí mě až křik.
"Mám hrozný hlad!"
"Kde to jsme?"
"Co se stalo s pilotem?" Proberu se a zvednu hlavu, uvidím zbylé pasažéry jak se ještě mokří od moře překřikují. Prudce se zvednu. Kde je Kennim, máma a An? Nikde je tady nevidím. V panické hrůze se všech ptám, ale všichni mě odbíjí. "Koho tu hledáš, zlatíčko?" zeptá se mě nějaká velká žena.
"Já jsem Paradise, hledám svoje rodiče."Žena nasadí útrpný výraz.
"Hodně lidí zahynulo,... já jsem Maggie a támhle je můj manžel George van Peter," ukáže na tlustého muže v brejličkách. Byl to ten u kterého jsem měla podezření že zalehl An. "rádi se o tebe postaráme, má drahá."
Ale já už ji neposlouchám, protože uvidím jak moře vyplavilo hnědé vrabčí hnízdo a vyhublé klučičí tělíčko.
"Kennime!" Přiběhnu ke břehu, leží na kovové desce a kašle vodu. Zatřesu s ním, napolykal se vody, ale žije. Nechám se ho probrat a už běžím za mámou, vyplavenou kus od něho. Slyším že řídce dýchá, ale omdlela. Rozběhnu se, ale uvědomím si že není kam. Anastaziu-Jane moře nevyplavilo. Je mrtvá. Kvůli mě. Vnukla jsem jí ten nápad s rozepínáním pásu. Lehnu si na mokrý písek a hořce pláču. Mám hlad že bych jedla kameny, ale nevšímám si toho, alespoň se snažím. Pohlédnu na ostatní.
"Tiše, tiše! Pojďte všichni jsem. Jsme přece lidé, dokážeme se domluvit a ovládat. Když se dáme dohromady, bude to mnohem lepší. Já jsem Mariette," řekne nějaká dospělá energická bruneta" poskládejte se do rodin, ať vidíme kolik nás tu je a jak na tom jsme." Všichni Mariette poslechnou. Já a Kenni se přištracháme za nimi a Mariette pomůže mámě na nohy. Zjistím, že tu je hodně jedinců, ne moc šťastných rodinek. Vidím tuhle Mariette jak si stoupá k nějaké pěstěné blonďaté holce o něco mladší než já. Má kolem očí rozmazanou řasenky od vodu, což mě překvapí. Já sama jsem jí totiž v životě nepoužívala. Stoupne si k nim i nějaký špinavý blonďák v podobném věku.
"Tohle je Clare a Daniel, moje dvojčata," usměje se na nás, ale moc úsměvů se jí nevrátí. Jeden chlápek co stojí sám, bez rodiny se na ni obvzlášť dívá jako by ji chtěl na místě sníst zaživa. Má vytřeštěné oči a potrhané oblečení. Vypadá jako blázen.
"Jak se jmenujete, pane?" zeptá se už s trochu vyděšeným úsměvem Mariette.
"Demowick." zavrčí chlap a odplivne si. Skoro by se dal nazývat starcem.
"Mám hlad, a vy se usmíváte jako byste něco zrovna baštila, no tak ukažte, ukažte ať to máme za sebou." V tu chvíli se zase strhne mela. Nikdo Mariette neposlouchá, nikdo nemá náladu se představovat. Co jsem rychle spočítala, je nás jedenáct.

O několik dní pozděj nás Mariette oblaží nově získanými informacemi.
"Takže vážení, podle všeho tento ostrov je velice malý a nežijí zde žádní lidé. Ovšem bylo zahlédnuto několik větších živočichů, tedy důkaz že tito živočichové se něčím, třeba že býložravě, živí. Tedy, hlady zde rozhodně neumřeme, jen to bude těžké. V následujících podmínkách bych si netroufala říct že bez problémů rozděláme oheň, ale později to zkusit můžeme. I když jsme ztroskotali, podle všeho, velice nízko nad mořem, mělo by být letiště ve Filipínách automaticky zalarmováno, že toto letadlo nedorazilo. Je téměř jisté že až sem pošlou vrtulník naleznou nás zde.Pokud by vás do zajímalo, jsme někde zhruba na kraji Bengálského zálivu na ostrově který nejspíš patří k Indonésii a nebo se o něm vůbec nic neví. Nezoufejte."
Její blonďatá dceruška Clare se rozvzlyká a ona si ji přivine k tělu. Moje máma leží na nějakém kameni a pořád ještě sýpavě dýchá. Bojím se že je s ní něco v nepořádku.
V-i-k-t-o-r-k-a.

"Ne díky, nemám hlad" 2/10

12. května 2015 v 16:02 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Když se konečně trochu zorientuju, uvidím vedle sebe Kennima, jak nervózně až hystericky šlape vodu. Trochu plavat umí, ale neví kam. Já to taky nevím. Někde vzadu uvidím myhnout se mámu, jak se plácá ve vodě. Doufám že umí plavat. Většina pasažérů, je ale hrozně bohatá a stím že by někdy potřebovali plavat nepočítají. Spousta z nich už teď klesá ke dnu. Moře se začíná zabarvovat od krve. Určitě se někdo zranil. Samotná si připadám hrozně bolavá a navaluje se mi úpornou bolestí hlavy, ale dá se to vydržet.
Nemůžu ale najít Anu. S šílenými výčitky plavu tam a zpátky, nebyla zapoutaná, nebyla zapoutaná...do háje! Nemůžu ji nikde najít. Doplavu k mámě a Kennimovi. Už teď mě ruce ochabují únavou. Nikde tu není pevnina. Voda mě studí po celém těle. Filipíny jsou ještě hrozně daleko.
"Poplaveme po původním směru letadla." řekne přerušovaně máma. Snaží se to říkat přesvědčivě, ale já vím, že jen pokoušíme štěstí.
No tak plaveme, stejně jako většina lidí, co zbylo. Když už plaveme docela dlouho a mě už pořádně bolí ruce, otočím se dozadu, vidím tam nějakého tloušťíka, jak se plácá ve vodě a o něco se opírá. Najednou uvidím že se drží ponořené hlavy a cpe ji ke dnu, aby se sám udržel nad hladinou. Najednou jsem si úplně jistá, že ten koho stahuje je Ana, ale jsou hrozně daleko a já vím že by moje síly stačily tak akorát zpět a kdyby to ještě ani Ana nebyla...Tak plujeme dál a já pořád jako bych čekala že Ana se v tom chumlu lidí objeví.
Mám v hlavě takoví zmatek, že si pořádně ani neuvědomuju co se právě stalo. Kennim už se musí přidržovat matky, ta už je tak vyčerpaná, že začíná klesat ke dnu. Mám rce tak přetažené pohybem že už je skoro necítím. Je mi hrozně. V takhle hrozných bolestech plaveme ještě dlouho a nejeví se žádná známka pevniny. Z přeplněného letadla, už zbylo něco okolo 15 lidí. Ana mezi nimi stoprocentně není. Je mrtvá. Pořádně si to ještě neuvědomuju. Možná je to dobře, jinak bych se taky utopila. Kennim začíná bezradností vzlykat. Matka už ani pořádně neplave, jen se nějak plácá ve vodě. Je hrozné sledovat jak pomalu všichni odpoadávají. Teď už nás bude jen tak kolem deseti.
A najednou někdo vepředu cosi zakřičí. Nevím co, jsem tak unavená a otupělá, že už skoro nevnímám. Všichni se shluknou dokola a něco křičí, takže nic nevidím ani neslyším. Když se procpu do kroužku, uvnitř je kus plechu co tam někdo zahodil. Všichni se o něho opírají, nebo lehají a hádají se, čí bude. Hrozně ráda bych se o něco taky opřela, alenechci riskovat,že mě tam sežerou zaživa, jen pro to, že jsem se k jejich dočasné záchraně přiblížila. No tak ukážu mámě, že teda poplaveme dál, jenže máma nechce. Už to vzdala. Jediný co chce, je opřít se o ten pitomej plech, Kennim taky. Už dlouho brečí bolestí.
Copak jsem tu jediná statečná? Řeknu si, a ten pocit mě zahřeje a popožene. Plavu tedy bez nich. Počítám s tím že až si odpočinou, poplavou dál, ale když se otočím, nikdo ani trochu neodplaval. Nechce se mi mámu opouštět, ale nemám moc na výběr. Plavu tak dlouho, že když se otočím už nikoho nevidím, doufám že připlavou. Tak plavu dal a dál a snažím se nabrat motivaci. Mám už ale hrozný hlad a žízeň, protože slaná voda mi úplně vysušila jazyk. Nedokážu to přežít. Je to jasné.
Všechno se kolem mě začíná motat a já vidím barvy a všechno se míchá do sebe. Najednou na něm něco ostře zasvítí, vypadá to...jako pevnina! Zamrkám. Jsou to halucinace. Vzdychnu. Ale pak pořádně zaostřím. Je to pevnina! Je tak šíleně daleko, ale je to pevnina! Zaječím z plných plic:
"Pevnina! Je tu pevnina!" Nevím jestli mě někdo slyšel, ale nemám sílu se vracet. I když do mě naděje vlije novou energii. Pořád si připadám jako bych se při každém pohybu měla utopit. Už nemůžu riskovat.
Tak plavu a plavu a nikam se neohlížím. A najednou je to tady. Ucítím pod nohama zem. Je to jako sen. Šlapu po písčitém ostrově a nemůžu tomu uvěřit. Chvíli se schoulím do klubíčka a brečím štěstím. Dokázala jsem to!

V-i-k-t-o-r-k-a.

"Ne díky, nemám hlad" 1/10

11. května 2015 v 8:52 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Ahoj lidi. Už dlouho jsem chtěla něco napsat, jenže nepřišel žádný nápad. Takže mě musel na tenhle příběh svojí fantazií podpořit i můj brácha. Doufám že se vám to bude líbit.
P.S: Příběh se odehrává v minulosti.

Byly Vánoce. Po celém našem obrovském bytě vonělo cukroví a stromeček. Kamarádky mi vždycky tak krásný a velký stromeček záviděli, protože doma většinou měli nějakého oschlého chudáčka nebo vůbec nic. Hm, asi jsme bohatí, ale je mi to docela jedno. Teď už byly dárky rozdané. Táta dostal tabák a nové kožené křeslo do jeho kanceláře, maminka Juliett dostala pletací jehlice, zástěrku a sametové šaty. Brácha Kennim dostal zase nějaké hloupé auta a je z toho naprosto na větvi. No a já jsem dostala tenhle deník. Vždycky jsem toužila si zapisovat co se děje. Jen se bojím že v mém životě se neděje skoro nic. Pak jsem taky dostala nové šaty, nějakou novou stolní hru a dřevěný domeček pro panenky. S těmi si ale už dávno nehraju, máma si myslí že jsem snad malé mimino. Jsem Paradise a je mi čtrnáct. Já i bratr máme hodně divná jména, na ty si máma potrpí.
Máma vždycky chtěla syna se jménem Ken, ale Kennim tohle jméno nesnáší, takže si ho trochu prodloužil. Moje jméno je taky hodně divné a nic s tím nenadělám. "Boháči" prý mívají divná a nóbl jména. A pak je tu ještě moje sestřička Anastazia-Jane. Možná si myslíte že je jí šedesát a je královnou Velké Británie, ale je jí sedm a je královnou v otravování všeho druhu. Ale stejně ji mám ráda. Dostala nějaké panenky a je úplně spokojená. No a pak už pod stromečkem zbývá jen jeden úplně malý dárek pro celou rodinu. Nemůžeme se dočkat co to bude. Když máma ale obal roztrhne rozbalí jsou v něm nějaké papírky a my nemůžeme potlačit zklamání. Ana začně natahovat, Kennim nervozně přešlapuje a kouká se na autíčka, já se jen potichu mračím.
"No tak děcka. Co je s vámi?" zeptá se máma. Příhodná otázka, neodpustím si vduchu.
" Vždyť to jsou letenky do Filipín! Příští týden odjíždíme! No není to báječné?"
"Bohužel není," zamručí otec "já mám příští týden domluvených přes dvacet zakázek. Nebudu moct jet."
"Ale no tak Frederiku, přece si musíš od té věčné práce někdy odpočnout!"

Neodpočal si. Teď už sedíme v letadle bez táty. Já sedím s Anou a máma s Kennimem. Cesta je úmorně dlouhá a mě už závratně přestává bavit. Tak se dohodnu s Anou že si zahrajeme nějakou plácací hru. Její hnědé kundrnaté lokýnky bláznivě přikyvují. Hrajeme různé hry, ale vůbec to není legrace, protože sedadla jsou hrozně daleko od sebe a my na sebe těžko dosáhneme a Anastazia si pořád stěžuje že ji ten hnusný pás škrtí. Stěžuje si tak dlouho až mi to vleze na mozek.
"Bože, tak si ho vypni, když ti furt tak vadí. Nemůžu tě vystát!" řeknu podrážděně. An na mě vyjukaně koukne, podívá se pomalu na pás a zašptá:
"To se může?" usměju se
"Vlastně v nouzových situacích ano."
"A tohle je nouzová situace, že je tady nuda k zalknutí a my se potřebujeme zabavit?" nečeká na moji odpověď a odepne se. Napřed ji chci pokárat, ale pak když začneme hrát všemožné hry, je super že je tak blízko. Dlouho se smějeme, až jsme z toho unavení. Tak si každá spokojeně lehneme na svoje sedadlo a potichu bdíme.

Najednou ucítím cuknutí a zvedne se mi žaludek strachem. Probudilo mě to z polospánku a připadá mi to jako sen. Motá se mi hlava a pak cítím zase ty prudké zatáčky a tentokrát se pozvracím. Jsem tak zmatená, že ani nevím kam jsem se pozvracela. Trhavě uvidím Anastaziu jak to s ní háže přes celé letadlo, nebyla zapoutaná! Nevím kde jsou všichni, všechno se kolem mě točí moc rychle, je to jako bych měla horečku. Uslyším nějaký křik a mě se hrozně motá hlava. Je mi děsně. Najednou ucítím něco úplně jiného, až se leknu. Kolem mě je všechno hrozně studené a už se mi trochu uvolňuje hlava, najednou se nemůžu nadechnout. Všechno je tak divné. Hážu sebou a konečně ucítím vzduch.
Až tehdy se vzpamatuju. Naše letadlo ztroskotalo do moře.
V-i-k-t-o-r-k-a.

Ideální "kámošenky"

8. května 2015 v 11:51 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Přemýšlím nad tím jestli existuje ideální přátelství. Vždycky jsem si myslela že ne. Jenže teď když vidím všechny ty holky kolem mě, začínám uvažovat. Já mám taky svý kámošky, znám jejich dobrý a blbý vlastnosti a taky jsme se za tu dlouhou dobu co se známe několikrát pohádali. Myslela jsem že je to normální. Přemýšlím, že kdybych přestoupila na jinou školu, jestli bych měla taky ideální přátelství. Že to, že jsem si v pár věcech nesedla s těmito kámoškami, byla jen smolná náhoda, nebo je to snad věkem? Nevypadá to tak. Totiž, znám pár holek v mém věku a to je pořád: "Holky co mě nikdy nezklamou a dokážou my zvednout náladu." "Dokonalé kočky moje, nejlepší chill s něma." "Nevykašlou se na mě ani když jsem protivná." a k tomu většinou nějaké "čupr" selfie. Zdá se mi že oni se nikdy nerozhádali. Neznám je sice tak dobře, ale všude se dlouze objímají a říkají si jak jim na nich záleží. Mě na mých kámoškách taky záleží, ale pořád jim to na fejsbůčku nesděluju, protože pár z nich ho ani nemá (jasně, uhádli jste, jsme odpad společnosti, my nejsme ty co nosí trička s odhaleným bříškem a denně na sebe patlou tuny mejkapu). Když je někdy poslouchám smějou se úplně pořád. Vím, že smích je zdravý, ale nejsem zrovna přívrženec toho, smát se úplně všemu, ještě když je to vůči ostatním pěkně necitlivé. Někdy jsem zaslechla to, čemu se smějou. A ano, pochopila jsem to. Oni sprostě někoho hejtujou. Nikdy se nehádají, ale když jsou zvlášť slyšela jsem od nich na sebe hodně sprosté nadávky a přitom když se vrátili, zase se hrozně smáli. Prostě tyhle nadávky berou na hrozně lehkou váhu. Kdybych já někoho tak pomlouvala jak oni sebe navzájem, tak bych se s tím dotyčným aspoň nesmála a nepsala mu na facebooku k narozeninám, kolik toho spolu prožili a že bez ní by byla nikdo a další a další, které bych tady mohla jmenovat donekonečna. A já těmhle holkám chci jen vzkázat: Nebuďte tak hrozně ideální holky. Vypadá to krapet falešně.

Přiznám, se někdy jim tu jejich idealitu přátelství závidím, ale pak si najednou zase řeknu, že bych s nimi v životě neměnila.

V-i-k-t-o-r-k-a.

Hnusní spratci- no vážně?

7. května 2015 v 19:39 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Fretky rozmazlený! Usmrkaní fracci! Špinavý fakani!
Komu myslíte že patří tyhle nadávky? Obyčejným děckám. A proč to dospělo tak daleko?
Jaký si je uděáte takový je máte.
Hele, já nechci bejt zlá, ale ty děcka se rozmazlený nerodí . Jsou to děcka žen, který jsou pro holky co děcka nesnáší cool. Ano, takovéhle děcka vychovávají paní které děti nesnáší, jen si prostě chcou...ehm...užít. A pak, když si třeba povídáte ze svojí starou kámoškou, obdivujete ji že tak dlouho prohlašovala, že děti nesnáší a nikdy názor nezměnila. A hele, co tady dělá to hnusný děcko co ječí po celý místnosti a mrská věcma o zem? Její dítě. Je jí ukradený. Děcka se musej vychovávat, ne? A jak to řeší většina holek? Dávají od děcek ruce pryč. Protože si myslí že by vychovali stejnýho spratka. A možná by opravdu vychovali, jenže problém je v tom že tohohle se chytají už i inteligentní holky, který kdyby měli dítě bylo by fajn a třeba by ještě na tom světě něco dokázalo a ona by na něho mohla být pyšná. Ale nebude. Protože kolem sebe májí kámoškyco tvrdohlavě děti nesnáší a pořád jim do hlavy všťěpují jenom to špatný a taky kolem sebe vidí ty "zkažený děcka" a je to tím že dneska jich je opravdu hodně. Ale věřte mi, to není chyba těch děcek. Oni se sami nevychovali. Nikomu proboha nevnucuju aby nějak zbožňoval děti nebo mu nedejbože někdo přikazoval aby dítě měl. Jde jen o zamyšlení. Taky jste tím děckem byli. Co kdyby vaše matka se na to vykašlala jako vy? Fajn, to už jsem trochu odbočila. Každopádně, nezapomínejte že i s děckama můžou být úžasný chvilky. Tolik zážitků...nebo aspoň fakt že vás má doopravdy rádo a upřímně je to větší jistota než těkavý přítel. Ne, ani s vaším dokonalým yorkshirem nebudete mít tolik zážitků. Hele to je asi všechno co jsem chtěla říct, tak se nad tím pouze a jedině zamyslete (nemusíte proti mě demonstrovat).

Díky. Nevinný

V-i-k-t-o-r-k-a.

56. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,...

4. května 2015 v 18:32 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Tehdy jsem mámu přemlouvala, aby mu udělala stejný náhrobek, ale odmítla. Pohřbila ho do tuctového tvrdého, studeného a smutného mramoru a na něj dědečkovo jméno a jeho jedinou fotku kde se mračil, protože ztratil brýle. Nakonec jsem ti čísla vsadila. Vlastně čistě proto, že jsem jednou dostala ve škole trojku a nechtělo se mi domů. Ano, až takhle jsem byla blbá. Chtěla jsem se hodně zdržet, tak jsem ty čísla prostě vsadila. Vyhráli jsme. Ty čísla byli do jednoho správně. Tenkrát jsem se hrozně radovala. Ale ne proto, že jsem udělala to, co si děda přál (a to ještě těsně před ukončením sázení), ale proto že jsem si mohla koupit spousta vymožeností a rodiče taky. Děda si nezasloužil takovou vnučku, jakou jsem mu byla. A nezasloužil si ani takovou dceru jakou byla moje matka. Která ani na vteřinu dědovi neuvěřila a byla na něho ještě naštvaná že jí zničil značkovou rtěnku, na kterou spořila. A pak, když měla tolik peněz si koupila další. A další, a další. Měla jich celou horu, ale dědu jí nikdy nevrátili." Teď už mi tekli slzy. Hrozně jsem se styděla, že jsem si o ní myslela, že je tuctovka. Přivine si mě k sobě, ale pokračuje: "Pak jsem si uvědomila, že když jsme byli chudí bylo to mnohem lepší. A tak jsem si sbalila svých pět švestek a šla jsem. V novinách se psalo, že jsem se ztratila. Teď už mě nikdo nehledá. Všichni ztratili naději. Já jsem se sem nachomýtla podobně jako ty. Byla jsem podobná slušňačka jako ty, které kouření připadalo nechutné a teď se na mě podívej. Propadla jsem tomu. Jsem rebelka a přitom vůbec nejsem výjimečná. To je na tom nejhorší."

V-i-k-t-o-r-k-a.

55. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,...

4. května 2015 v 18:28 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Znovu mě zamrazí. Jak tohle všechno může vědět? Bez vyzvání i přes můj vyděšený výraz pokračuje: "Tak třeba já, představ si tu největším šprtku, slušňačku a patolízalku a zdvojnásob ji stokrát. Tak to jsem byla já. Byla jsem odporná. Patřila jsem do bohaté rodiny. Můj otec se vysloveně topil v penězích a matka taky. A přitom oba celé dny seděli doma a přikazovali služkám. A víš proč? Všechno to zdědili po dědečkovi. Milovala jsem svého dědečka. Vždycky byl chudý, ale slušný a na nic si nehrál. Stalo se to jedné osudné noci. Dědeček uprostřed noci začal křičet a já jsem k němu přiběhla. "Carolino! Měl jsem hrozný sen," sípal "Zdálo se mi, že jsem umřel…a na hrobě jsem měl nějaká čísla," hekal "Dědo! Neblázni! Mluvíš ze spaní!" křikla jsem vyděšeně. "Vsaď ty čísla, vsaď je všechny! Vyhraješ…" "Cože? Jaká čísla? Dědo!" zaječela jsem. Už jsem se zmiňovala, že jsem byla rozmazlený fracek? Protože zatím co jsem hystericky ječela, že můj děda se zbláznil, místo abych si poslechla jeho poslední slova…" vzlykla, ale utřela si oči špinavou rukou a její obličej se zatvrdil. "To je mi líto," špitnu, ale neposlouchá mě. "Ráno jsem pořád křičela že je děda blázen a nechápala jsem, že je mrtvý. Když jsem přišla do svého pokoje bylo přes celou stěnu nakreslen velký náhrobek a na něm máminou rtěnkou stálo:
R.I.P. Colin Both
36930766201

Když to matka uviděla, začala nápis zběsile drhnout, jako by chtěla aby stejně jako ten nápis mohla vydrhnout vzpomínky na dědu. Tehdy jsem udělala jedinou věc které celý život nělituju. To číslo jsem si rychle a nenápadně zapsala do zápisníku."
V-i-k-t-o-r-k-a.