Prosinec 2014

48 kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,...-poslední kapitola

23. prosince 2014 v 12:29 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Pevně se držím u zavřených dveří a na další zastávce si najdu pohodlné místo v kupé. Zbylo mi jen 10 dolarů! Za tak málo peněz už nikdy nemůžu jet vlakem nazpátek. Ale pak si to uvědomím. Nazpátek kam? Tam odkud odjíždím už není můj domov, nemám se kam vracet. Jediné kam potřebuju a chci jet, tam kde je můj domov, je Sunvillage. Jestli tam máma nebude, tak….určitě tam bude ale kdyby nebyla…..neměla bych se kam vrátit, asi bych zůstala v Sunvillage u nějaké máminy kamarádky, ale ty peníze už nepotřebuju. Cesta zpátky nevede. Když dorazím do Sunvillage a dveře se z hučením otevřely dveře i přes očekávání mi krása tohoto města vyrazila dech. Je čím dál krásnější. Vzdychnu slastí a vyjdu ven ze dveří. S mámou jsme bydleli na Orange street č.15. Nemusím se vůbec nikoho ptát kudy, protože si cestu ještě moc dobře pamatuju. Za chvilku už jsem na místě a vrhám se ke zvonkům. Moje máma se jmenuje svobodná Greenová a táta se jmenoval Daniels. Hledám na zvoncích tyhle jména ale žádné nemůžu najít. Hodně jmen je tady přelepených. Zatajím dech a za zvoním na zvonek Simpsonová - mámina stará přítelkyně. "Ano prosím?" uslyším její nosový hlas. "To- to jsem já, Vanessa Danielsová," koktám "dcera rozvedené Clary Greenové, vy se znáte že?" "NE!" štěkne Simpsonová do telefonů a položí ho. Koukám jako vyjevená. Co se stalo? Zazvoním na Fielda, ale není doma. Začínám být nervózní. Tak brnknu ještě Wildlakeové a ta mě pozve dál i když mě skoro nezná. "Tvoje matka a Georgie Simpsonová se hrozně pohádali. Tvoje matka chtěla jít a vyzvednout si tě v sirotčinci. Jenže v tom jí Georgie chtěla zabránit. Věděla že kdyby ses vrátila veškerou pozornost by věnovala tobě a na svou věrnou přítelkyně se vykašlala. Potřebovala její pomoc už jen proto že byla stará a nemocná, Clara jí nosila léky, opatrovala ji, pomáhala jí s berlemi a tak dále…Clara se naštvala protože si připadala využitá a odstěhovala se, mám číslo na její nové sousedy…tak jestli chceš zavolat…" "Ano!" Madam Wildlakeová vytočila nějaké číslo a podala mi sluchátko. "Ne žádnou Claru Greenovou neznám" "Nemám zájem vám odpovídat." "Tak to nevím, drahoušku, jestli ses nespletla." " To-to-to ne-nevím" "Já teda vím všechno co se v tomhle domě šustne ale žádná Greenová tady nebydllí. Nejspíš je mrtvá miláčku. Hodněkrát se nám tady stalo že při stěhování se stane nehoda. Stěhovat se v Sunvillage je opravdu nebezpečné, i když se zdější krajina se nezdá, je tu hodně banditů, vrahů a lupičů!" takovéhle odpovědi se mi dostaly z telefonu. "Je mrtvá!" zaječím a hystericky se rozpláču. Už nepotřebuju žádné předzevzetí že nesmím brečet, všechno je mi jedno, všechno jsem ztratila. Wildlakeová mě nechá u sebe přespat. Nepřestávám hystericky brečet. Celou noc nezamhouřím oko. Možná proto že už nemůžu spoléhat na tu hloupu a bezvýznamnou frázi: máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,….



Tohle byla poslední kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,.... Pokud máte zájem abych psala druhou část-piště do komentů, už ji mám skoro vymyšlenou, jen nevím jestli sem psát- s pozdravem

V-i-k-t-o-r-k-a.

47. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,....

21. prosince 2014 v 12:07 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Proboha! Zvedne se mi žaludek a průvodčí se na mě tázavě podívá. "Omlouvám se,…" vyhrknu rychle a začnu si znova prohrabávat všechny kapsy. Dohromady jsou to 2 dolary! " někdo mi je musel ukradnout…" blekotám roztržitě. "Slečno, vystupte si prosím" řekne s kamennou tváří průvodčí. "Ale ne….prosím! Další vlak jede za spousta hodin a já už nemám peníze! Je to důležité! Cítím že každou chvíli se může mámě něco stát nebo se přestěhovat!" Vtom přijde do kupé nějaký mladší chlapík "No tak Buckstere! Nemůžeme jí přece hned vyhnat když jí asi někdo okradl." Řekl a začal prohledávat chlápka vedle mě. "Nepleť se mi do práce, jsi jen cestující" zamručí průvodčí, ale pomůže mu chlapa s novinami prohledat. "Jste hloupý, nic nenajdete, jsem poctivej člověk!" obhajuje se chlapík. A když ho celého prohledají mladý muž co se mě zastal pokrčil rameny. "Nikde nic. Bohužel." "Cch! A to jsem ti věřil! Jistěže nic! Tahle mladá slečna je černý pasažér a snaží se nás tady obalamutit!" Chlapíkovi s novinami se na tváři rozlije spokojený úsměv. A najednou uvidím miniaturní papírek za jeho kloboukem. "Tak moment!" vzkřiknu a oddělám mu klobouk. Chlap se brání ale jsem rychlejší. Po hlavě mu sklouzne 5o, 2O a 10 dolarů, takže všechny moje peníze! Ale co jízdenky? "Co to má znamenat?" řekne ostře průvodčí na chlapa. "Proboha, omlouvám se! Jsem z chudé rodiny! Nemáme co jíst! Ty peníze jsem potřeboval! Ale žádné jízdenky nemám, přísáhám, klidně mě znova prohledejte!" "Už vám je podal na cvaknutí!" napadne mě okamžitě. "To nemůžeme vědět, možná si ty lístky opravdu poctivě koupil," řekne průvodčí "každopádně oba musíte vystoupit, vyřešíme to venku s paní pokladnicí, nemůžeme dál tento vlak zdržovat." Rozhodne a vyvede nás ven.

"Nechci to řešit, tímhle vlakem prostě musím jet! Koupím si ty lístky za zbylé peníze co mi ještě zbyly!" "To nestihnete." Řekne stroze průvodčí. Rychle skočím za tou paní u pokladny a vyzvednu si další lístek za 70 dolarů. Kouknu na vlak. Zákeřný průvodčí už ukazuje znamení že má jet. Ale já se jen tak nedám! Pořádně se rozběhnu….vlak zrychluje a zrychluje….už je skoro mimo nástupiště…. "Nesmíš nastoupit! Zabije tě to! Dostaneš pokutu!" slyším zezadu a snažím se to nevnímat. Poslední krok a je konec nástupiště už jsou tu jenom koleje…..nohou se odrazím a vyšvihnu se nohou na vlak. Pevně chycená držadla zářím štěstím. Dokázala jsem to!
V-i-k-t-o-r-k-a.

46. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,....

18. prosince 2014 v 13:21 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Kde je tady vlakové nádraží, prosím vás?" zeptám se mladé ženy s chlapečkem. "No…. Je to několik kilometrů….bylo by složité vám to vysvětlovat, půjdu s vámi. Stejně jsme chtěli jít k babičce u vlaků." "Děkuju moc." Odpovím a mlčky se táhneme dlouhou cestu. Když konečně uslyším drkotání a kvílení vlaků, zaraduju se. "Ještě jednou vám moc děkuju." Usměju se štěsím. "Nemáte vůbec zač. Nashledanou!" Naposled se na tu paní usměju utíkám dál na nádraží koupit si lístky. "Prosím jeden dětský lístek na šest stanic." Dostanu ze sebe. "Jaké?" řekne žena a tázavě vykoukne z okýnka. Je hezká. Je hodně namalovaná a má tmavě hnědé lokny. "No….já vlastně nevím. Ráda bych se dostala do Sunvillage." Řeknu rozpačitě. "Sunvillage? Tak to budete mít dlouhou cestu!, asi pět stanic " řekne "7O dolarů, prosím." Dodá a vytáhne z okýnka ruku. Vmáčknu do její ruky 100 dolarů a čekám až mi vrátí. Zbyde mi 8O dolarů a strčím si je i s lístky do kapsy pracovních kalhot které mi dal Patrik. Měla bych si koupit nové oblečení, ale než se potkám z mámou musím šetřit.
Nastoupím do skoro volného kupé. Vidím jen nějakého chlapíka jak si čte noviny. Přisednu si k němu. "Pěkný den" pozdraví muž aniž by vzhlédl od novin. " Pěkný" odpovím nezúčastněně. Tak tam sedím, koukám z okna a přemýšlím jak to všechno povyprávím mámě? Mám jí říct že lidi ze sirotčince jsou mi v patách? "Jízdenky prosím!, jízdenky prosím!, jízdenky prosím!" přeruší moje přemýšlení průvodčí a podívá se přímo na mě. "Jistě," řeknu, sáhnu si do kapsy a zpanikařím. Vytáhnu nějaké drobné, ovšem po jízdenkách ani památky.
V-i-k-t-o-r-k-a.

45. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbíla, slíbila,....

17. prosince 2014 v 11:51 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Smutně se vleču směrem k lesu s 2OO dolary. Když se přiblížím k lesu, rozběhnu se a ke klacku pohodím 5O dolarů a utíkám zpátky. Když se zadýchaně zastavím, uvědomím si že žádné zpátky nemám. Nemám kam bych utekla a tak se přímo na místě složím do klubíčka a vypustím všechny starosti. Vypustím je kvůli mámě, protože mi to slíbila, slíbila, slíbila….
Najednou sebou cuknu a prudce se probudím. Všechno mi to dojde. Úplně jsem na to zapomněla! Kvůli komu a kam jsem utíkala ze sirotčince? No přece za mámou!


V-i-k-t-o-r-k-a.

Vánoční posilování

17. prosince 2014 v 10:45 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vánoce
Vánoční posilování je geniální způsob jak si na Vánoce plné sladkostí, perníků a cukroví udržet kondici. Každý si ho může vyrobit jinak. Někdo si ho vyrobí hodně těžké, protože si třeba potřebuje vypěstovat svaly atd.... je možné si taky udělat jednoduché které vás (třeba v tanci nebo tělocviku, aerobiku atd.) postrčí trošku dál a nebo pokud chcete mít postavu stejnou jen nechcete o Vánocích přibrat. Návod je jednoduchý:
Budeme potřebovat:
- čistý bílý papír
- propiska
- tavná pistole
- menší kelímek, miska
- stojánek (lze použít jakoukoli nepotřebnou Vánoční výzdobu na které by papírek držel)
Jak na to:
1. Rozstříháme si papír na menší papírky( tak velké aby se jich do misky vešlo s přehledem asi 30).
2. Papírky popíšeme libovolnými cviky a jejich počtem (5 sklapovaček, 10 sedů-lehů, 7 kliků, 30 polovičních sedů-lehů, 20krát nůžky,...), můžeme psát i ve zkratkách.
Tip: pokud vám dojde fantazie, nebo neznáte moc cviků použíjte internet např.: http://www.cviky-na-bricho.cz/ , http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-zdravi-fit-a-v-pohode/200973/sexy-stehna-za-par-dni-tipy-na-jednoduche-cviky.html , http://www.cviceni-doma.cz/cviky/
3. Doprostřed misky přilepíme tavícím lepidlem náš "stojánek" a pak už stačí jen papírky hodit do misky a vymyslet si systém.
Tip: Já třeba používám takový systém že ráno si papírek vytáhnu, dám ho do stojánku a večer se na papírek na stojánku podívám a vzpomenu si že si musím podle papírku zacvičit. Až cvičení splním papírek vyndám ze stojánku a ráno si zase nový vytáhnu :)

V-i-k-t-o-r-k-a.

44. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

17. prosince 2014 v 10:19 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"PROMIŇ" přečtu nahlas drkotavé velké písmo. Chvíli mi trvá než mi dojde kdo a proč sem dal ty peníze a vzkaz PROMIŇ. Byla to Lisa. Prozradila mě aby jí nic neudělali. Jako úplatek mi tu nechala peníze. Do očí mi vstoupí slzy ale na poslední chvíli je zatlačím. Mísí se ve mně spousta pocitů. Jsem naštvaná že mě Lisa práskla, zklamaná že si myslí že mě utěší peníze a že jsem si myslela že je jiná a šťastná že se jí nic nestalo a že mám peníze. Mám peníze na úplatek pro strážníka, ale nedělá mi to takovou radost jakou by mi to dělalo kdybych ty peníze měla před pár hodinami.
V-i-k-t-o-r-k-a.

rámeček nacpaný láskou

16. prosince 2014 v 17:59 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Domaa,..
Tenhle dárek je úžasný pro svého kluka, ale je taky super pro dobré kamarády/kamarádky. Je originální, vtipný a dá se i vylepšit. V rámečku budou otisky vašich úst.Vylepšení spočívá v tom že nad polibky napíšete I want a pod nimi you. Vylepšení se značí *. Kdo s vylepšením nesouhlasí nebo se mu nelíbí doporučuji * ignorovat.
Budeme potřebovat:
- rámeček
- čistý bílý papír, velikosti rámečku
- různé druhy a odstíny rtěnek
*- v růžová nebo červená tuž je nejlepší, lze taky použít fixy nebo pastelky těchto barev ale tuž vypadá nejlépe
- papírové kapesníčky
Jak na to:
1. Nartěnkujte se první rtěnkou a ústa otiskněte na kapesníček (to proto že první vrtstva bývá moc výrazná a čerstvá) a poté na bílý papír. Peečlivě si ústa smyjte a tímto způsobem střídejte různé druhy rtěnek a různě špulte pusu (* nechte trochu volného místa nahoře i dole).
2. Hotový výtvor nechte zaschnout a (* tuží (atd.) napište nad výtvor ozdobným písmem I want a pod výtvor you) zarámujte.
Ukázka bez vylepšení.

V-i-k-t-o-r-k-a.

43. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,....

16. prosince 2014 v 17:16 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Pomalu se vleknu ulicí a přemýšlím kde bych mohla tolik peněz vzít. Když procházím kolem míst kde jsme žebrali vzpomenu si na slepou Lisu. Jak se dalo čekat nikde ji tam nevidím. A tak si sednu, opřu se o zeď a přemýšlím co mi udělají v sirotčinci až mě chytnou. Asi mě dvacet dní mě nechají bez jídla na samotce (tmavý a malý pokoj, kam se dávaly u nás v sirotčinci děti za trest). Lehce pohladím špinavou a rozedřenou rukou kachličky. A najednou mi svitne. Vím kde může Lisa být.
Utíkám a za chvíli se zastavím a pohledem hledám trochu vysunutou kachličku. Okamžitě ji zahlédnu. Zdá se mi jako by naše skrýš už nebyla tak nenápadná. Kachlička už je celá ohmataná a oškrábaná jak jsme pořád do naší skrýše chodili. Pomalu a nenápadně kachličku vytáhnu a pak ještě pár dalších a potichu a nenápadně sklouznu dolů. Posmutním když uvidím jen prázdný, holý pokoj.
Unavená zklamáním si lehnu na tvrdý velký kámen, kterému Lisa říkala sedačka a usínám. Protože mi to slíbila, slíbila, slíbila….

Když se celá rozespalá proberu a zjistím (podle škvír mezi kachličkami) že už svítá, přecházím sem a tam po pokoji a zatlačuji slzy. Nesmím brečet, nesmím brečet, slíbila jsem si to…. Lehce se dotýkám stěn a připadám si jako blázen, jako totální magor, ale je mi to jedno. V tom narazím na hrbol na zdi. Je to vysunutý kámen, zastrčený do stěny. Chvilku mi trvá než si vzpomenu….tohle je přece prohlubeň na peníze! Lisa mě o ní informovala po probuzení takže si to jen matně vzpomínám. Usměju se při té vzpomínce a pomalu odsunu zastrčený kámen a jen zírám. V prohlubni je 200 dolarů a na jedné ze stran prohlubně vyrytý krátký vzkaz.

V-i-k-t-o-r-k-a.

42. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,....

14. prosince 2014 v 15:46 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Strážník se na mě podívá. "Půjdeme." Řekne stroze. "Proboha prosím, nechte mě být, nevíte jak těžké to v sirotčinci je. Dám vám cokoliv když řeknete že jste mě našel mrtvou v lese." Žvatlám ale strážník neodpovídá, jsem celá rozklepaná, vím že nemám šanci. Cuknu z jeho pevného sevření, nečeká to a upustí mě. Vrazím mu do obličeje ale nezačne mu téct krev z nosu jako Marvinovi. "Koukněte, jak jednoduše bych mohla utéct a ještě vám natlouknout. To by jste chtěl? Aby celé město vědělo že jste trouba který ani nedokáže udržet holku dvakrát tak mladší než je on sám?" "Dokážu tě udržet." Odplivne si vztekle. Rozběhne se a já utíkám taky. Při běhu přemýšlím: dřv nebo později mě chytne tak jako mě chytl předtím, potřebuju něco chytřejšího. Prudce zastavím a náhle mu podkopnu nohy. Leží na zemi a já si dám na něho nohu. V9m že ještě zdaleka nemám vyhráno. Kdybych utekla dohonil by mě, jenže já musím jemu dát najevo že proti mně nemá šanci ať je to pravda, nebo ne. Když mu neuteču během, tak aspoň chytrostí. "Tak si to zopakujeme. Přesně teď bych mohla utéct a přes známé roztroubit že jsem utekla strážníkovi…..moment…" řeknu a snažím se aby to znělo hrozně ležérně, hbitě se sehnu a podívám se na odznak. " ….Alanovi Murphovi" přečtu. "Každému dojde že když vím vaše jméno musela jsem vás přeprat, zhypnotizovat nebo udržet. Ani jedno vám pověst nezlepší. A nebo se můžeme domluvit že budu mlčet a vy řeknete že jste mě našel mrtvou." Řeknu a sama se musím pochválit jak chytře jsem to vymyslela. "Nevěřím vám…" odfrkne si. "….Bude to 50 dolarů." Odvětí. "Cože?" vytřeštím na něho oči. To jsme si nedomluvily. I já vám přece prokážu službu!" "To určitě. Zítra před setměním chci ty prachy přesně na tomhle místě." Řekne a zapíchne na hlinitou půdu klacek. "Jestli je nepřineseš zapomeň na svou historku o tvém úmrtí v lese." "Tak fajn," řeknu a snažím se neznít zklamaně "rozhodnu se."
V-i-k-t-o-r-k-a.

41. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

14. prosince 2014 v 15:43 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Mrštně vyskočím oknem a utíkám co mi nohy stačí. Rychle mrknu do boku a znovu se mi strachem podlomí kolena strážník se dívá přímo na mě. Nasadím ještě větší rychlost, ale vím že na strážníka nemám šanci, běží mnohem rychleji, ale já mám zase dobrou výdrž, takže už běžím lesem a strážník je mi v patách. Cítím jak se mi něco dotkne ramen a prudce to se mnou cloumne dozadu… a já vím že moje pouť právě skončila.
V-i-k-t-o-r-k-a.