32. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

27. října 2014 v 17:18 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Lehnu si a opřu se o zídku. Myslím na mámu. Vím, že bude všechno zase dobrý protože mi to slíbila, slíbila, slíbila….
Když se proberu vidím se vedle sebe. Napřed mi to přijde úplně normální ale pak se leknu. To je moje dvojče? Nebo mě někdo praštil do hlavy? "Hele, ahoj, jak se jmenuješ?" zeptám se. Neodpoví. Jen tam tak sedí, ale moc dobře mě slyší. Zajímalo by mě jak se octla na ulici. "Hej, no tak, nic ti neudělám" řeknu a zvolím mírnější metodu protože vidím že při každém mém pohybu cukne a má skelné oči. Přisunu se blíž až sedím úplně vedle ní. "Co se děje?" zeptám se když se k ní snažím naklonit a ona odvrátí pohled. "Ne. Nech mě." řekne. Má hezký hluboký hlas. Přitom tak ženský. "Otoč se na mě. Prosím." "Tohle říkalo už spousta holek před tebou. Pak se buď smály, nebo mě litovaly nebo se mě bály a utekly. Nemyslím si že jsi jiná" řekne najednou prudce "Tak to se pleteš" řeknu rázně, ale snažím se být hodná. Lehce ji vezmu za bradu a pomalu ji otočím mým směrem. Uvolní se a nechá mě otočit s její hlavou. Je opravdu hodně hezká ale z čela kolem oka až ke koutku rtu se jí táhne tlustá a škaredá jizva. Zamaskuju úlek ale snažím se jí nelitovat. "Chceš něco vědět?" zeptám se. "Jsme mi podobné. Hodně podobné. A vida o kolik jsi stejně hezčí, jizva nejizva. Máš jen trochu snědší pleť co myslíš?" zeptám se a podívám se jí do očí ale nic v nich nevidím, jen ten samý skelný výraz. "To nevím," Řekne ze zatajeným dechem "jsem slepá."
V-i-k-t-o-r-k-a.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama