Říjen 2014

34. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila...

30. října 2014 v 11:38 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Zjistila jsem že se ta holka jmenuje Lisa a že je už měsíc bez domova. Je jí jedenáct. Mě bude čtrnáct za dva týdny. "A jak si vyděláváš?" zeptám se. "Velice jednoduše," zazubí se na mě Lisa. "stačí si stáhnout vlasy do ohonu a mám tu peněz celej kopec." Směje se Lisa. Zasměju se také ale je mi jí líto že si musí vydělávat takhle. "Podívej co jsem nám koupila." Řekne a vytáhne makové koláčky. "Jé děkují" rozplynu se a obejmu ji. Vezmu si koláček a úplně se mi rozplyne v puse, měla jsem už takovej hlad! Když se najíme řekne Lisa: "Pojď něco ti ukážu." Řekne uděláme sotva pár kroků a Lisa šmátrá oklem sebe a najednou pomalu odsouvá dlažební kostky a já se nestačím divit. A než se naděju je tam hotová díra. Lisa mě do ní rychle strčí já tlumeně zavřeštím. Lisa seskočí taky a horlivě začne dlažební kostky dávat zpátky. Je to velká místnost zaplácaná maltou a hlínou, dovnitř kape ale jsem ohromena kde takový byteček vzala. "Vítej v mém skromném příbytku," zazubí se Lisa. "to jsem našla sama" pochlubí se. Sednu si na kámen o kterém mě Lisa informuje že je sedačka. Usnu na dlouhém kameni (posteli) se slovy: máma mi to slíbila, slíbila, slíbila…. "Dobré ráno, Vani!"zaštěbetá Lisa. Sednu si. "Vidíš tady tu díru?" pokračuje "tak do té si budeme dávat peníze kdyby bylo nejhůř, ale teď je dobře takže…". Zasměju se. "Tak to tam asi nebudou nikdy, jak tě tak znám." "No v nejbližší době asi ne ale pro všechny případy." Usměje se Lisa a zakryje díru dlažební kostkou.
Teď už zase sedíme venku a žebráme. Je tu velký rozruch a i když jsem hrozně šťastná, vidím že po mě všichni pokukují, vím že peklo ještě neskončilo, oni to ještě nevzdali. "Chceš koláček?" usměje se Lisa "Ne, díky" řeknu. Najednou se všimnu že skoro všichni kdo prochází mají moje fotky, kde se to ksakru rozdává? Nakloním se a uvidím hlouček konverzujících lidí a uprostřed chlapík s šedou uniformou a panebože! Má odznak sirotčince. Upřeně se na mě dívá. Okamžitě se zvednu a utíkám co mi to zraněná noha dovolí. Podlamují se mi kolena jaký mám strach. "Vani? Jsi tu?" směje se Lisa "Nehrej si se mnou!" Najednou k ní přikluše strážník. "S kým se to bavíte slečno?" zeptá se přísně. "S Vanessou." Odpoví. To ne! "asi šla nakoupit" "Aha. A nepřipomíná vám trochu dívku na fotce?" a podstrčí ji fotku před nos. Málem se rozbrečím nad tím jak vidím že Lisa neví jak mu má říct že je slepá. "No to nevím. Já totiž nemůžu. Ona se za chvilku vrátí tak jí uvidíte." "Ne, nevrátí." Řekne strážník. "Utekla ze sirotčince. A vy nám řeknete jak vaše kamarádka vypadala a kudy šla." "Ale podívejte se, já…" "Zatím vás zatkneme. Nemám na vás čas." Skočí jí do řeči strážník. A opravdu! Navléknou jí želízka a táhnou k autu. "Vani! Kde jsi? Co jsi to udělala?" ječí Lisa a já mám sto chutí tam vběhnout, ale nemůžu protože by mě zavřeli do sirotčince.

V-i-k-t-o-r-k-a.

33. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila...

30. října 2014 v 10:46 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Mám místo očí skleněnky" dodá. Jsem s toho v šoku. Podívám se jí do jejích skelných očí. Už chápu. "To je mi líto." "Teda totiž není vlastně…" blekotám. "To je v pohodě. Jsem zvyklá" odpoví. Ale její odpověď mě neuspokojí. Je zvyklá na co? Na blbky co jí litujou a pak se za to omlouvaj? Dá mi ruku na rameno jako bych to byla já chuděrka kdo potřebuje utěšit. Trochu mě to naštve ale její ledová ruka na mém rameni mě zchladí. "Jak se ti to stalo?" vyhrknu na jednou. Od mala jsem byla na jedno oko slepá, ale tím druhým jsem pořád ještě viděla." Ukáže na oko o které zavadila jizva. "Ale pak se můj zrak zhoršoval….a pak po té jizvě…jsem oslepla úplně." Vypráví a málem se u toho zalkne. Po chvilce se zeptám: "A jak to bylo s tou jizvou?" vidím že má na jazyku říct že do toho nemám co strkat ale nakonec vzdychne a spustí: "Od mala mě táta bil. Byl to ožrala a moje máma od něho utekla a moji dva bráchové radši šli studovat a já mu zůstala na krku. Měl spousta milenek a každý večer si jednu přivedl a ožralí tam dělali bůhvíco zatímco já jsem seděla zavřená v pokoji a brečela. Celý den nebyl doma jen vždycky přišel večer a požadoval abych mu uvařila večeři. No a poněvadž nepracoval, jen utrácel za pivo a za večeře a vůbec za všechno jdlo co si v hospodách kupoval na oběd se nám zásoby začaly ztenčovat. A to rapidně. Táta začal krást a povedlo se mu toho ukrást hodně. Přestal pít a kradl. Když pořád kradl začaly jsme mít zase dost peněz a on usoudil že je načase vrátit se k pití. A tak zase chodil do hospody, ale tentokrát to bylo ještě horší. Když přišel, mlátil mě a jednou si vzal i nůž. Takhle nechutně mě bodl do obličeje a ten den já utekla. V nemocnici mi ránu zašili. Pak jsem přes jizvu dostala zánět do oka a pak jsem oslepla úplně. Řekla jsem v nemocnici že pojedu za tetou protože jsem nechtěla do sirotčince." zakončí. "To já taky," pípnu "utekla jsem."

V-i-k-t-o-r-k-a.

32. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

27. října 2014 v 17:18 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Lehnu si a opřu se o zídku. Myslím na mámu. Vím, že bude všechno zase dobrý protože mi to slíbila, slíbila, slíbila….
Když se proberu vidím se vedle sebe. Napřed mi to přijde úplně normální ale pak se leknu. To je moje dvojče? Nebo mě někdo praštil do hlavy? "Hele, ahoj, jak se jmenuješ?" zeptám se. Neodpoví. Jen tam tak sedí, ale moc dobře mě slyší. Zajímalo by mě jak se octla na ulici. "Hej, no tak, nic ti neudělám" řeknu a zvolím mírnější metodu protože vidím že při každém mém pohybu cukne a má skelné oči. Přisunu se blíž až sedím úplně vedle ní. "Co se děje?" zeptám se když se k ní snažím naklonit a ona odvrátí pohled. "Ne. Nech mě." řekne. Má hezký hluboký hlas. Přitom tak ženský. "Otoč se na mě. Prosím." "Tohle říkalo už spousta holek před tebou. Pak se buď smály, nebo mě litovaly nebo se mě bály a utekly. Nemyslím si že jsi jiná" řekne najednou prudce "Tak to se pleteš" řeknu rázně, ale snažím se být hodná. Lehce ji vezmu za bradu a pomalu ji otočím mým směrem. Uvolní se a nechá mě otočit s její hlavou. Je opravdu hodně hezká ale z čela kolem oka až ke koutku rtu se jí táhne tlustá a škaredá jizva. Zamaskuju úlek ale snažím se jí nelitovat. "Chceš něco vědět?" zeptám se. "Jsme mi podobné. Hodně podobné. A vida o kolik jsi stejně hezčí, jizva nejizva. Máš jen trochu snědší pleť co myslíš?" zeptám se a podívám se jí do očí ale nic v nich nevidím, jen ten samý skelný výraz. "To nevím," Řekne ze zatajeným dechem "jsem slepá."
V-i-k-t-o-r-k-a.

31. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila...

26. října 2014 v 13:54 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Sedím na ulici. Než přijeli ze sirotčince stihla jsem se odšourat pryč. Věděla jsem že jim daleko neuteču. Zhodnotila jsem svoji situaci: unesl a málem mě zabil úchyl, zemřel mi táta, ztratila jsem kámošku, dřela jsem zadarmo, nechala se zradit, ponížit a zranit a to nejen psychicky, teď nemám nikoho, nemám peníze, mám hlad, nenávidí mě už jedna celá důležitá rodina, vím že se nikdy nedostanu k mámě a k tomu všemu mi jdou po krku s sirotčince. No super. Projde kolem mě spousta lidí a všichni si mě zkoumavě prohlíží. Někdo mi dá i nějaký dolar, ale moc dobře mi není. Jendou ke mně přišla i nějaká paní a prohlížela si mě s fotkou v ruce. "Můžete mi to ukázat?" poprosím ji. Pořád mi fotku a já se podívám na starou známou bledou holku s úhlednými černými copy a tmavýma očima. V rohu fotky uvidím vizitku Dienfieldského sirotčince. "A vy ji znáte?" vyhrknu rychle. "To ne, ale připomínáte mi ji, slečno." řekne seriózně. Vyschne mi v krku. "To jste se musela splést..." zakvílím a co nejrychleji a nejnápadněji se snažím si rozcuchat vlasy a od omítky zašpinit obličej abych vypadala že mám snědou pleť. "Kde jste k té fotce přišla?" zeptám se. "rozdávají je ze sirotčince pro dobrou věc. Prý jim utekla nějaká zamilovaní holčička." Udržím se a nic neřeknu jen se mile usměju. Tak to bylo těsně.
V-i-k-t-o-r-k-a
P.S.: budu ráda za každou odpověď v anketě :D

30. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

26. října 2014 v 12:47 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Když pomalu otevřu oči, přemýšlím jestli nejsem mrtvá. Vím že je to rouhání ale radši už bych ukončila všechna ta trápení. Místo věčného pokoje a klidu uvidím pravý opak. Caroline jak po mě těká svýma zlostně zúženýma očima. Mračí se. Do levé nohy mi neustále vystřeluje bolest, ale nevšímám si toho. Vím že bych se měla sebrat a vypadnout, ale když se o to pokusím noha mi znecitlivělí bolestí. Jako by to byla cizí noha a přitom přímo křičí ohlušující bolestí. Je to hrozný pocit. Caroline si mě měří pohledem a kuje na mě plány, moje noha křičí o pomoc a k tomu ještě slyším všemožný ruch ulice. Přitom tu skoro nikdo není. Mám asi halucinace. Chce se mi ječet. Chce se mi to všechno překřičet. V tom uvidím v Carolininém obličeji zvláštní pohled prohlíží si mě ještě urputněji a pomalu se jí rýsuje úsměv. Pak už se směje na celé kolo. "Sirotčinec! Tak od tam si zdrhla!" Obrátí se mi žaludek. Podívám se na sebe. Ponala do podle šedé uniformy? Nápis sirotčince jsem si pečlivě zamazala hlínou. Vidím že hlína už se ošoupala a chtělo by to další vrstvu. Vidím jak Caroline bere cínový telefon. Nikdy jsem ho neviděla, ale vím jak funguje. Něco namačká a skřehotá schválně co nejvíc nahlas: "Je tam Dienfieldský sirotčinec? Mám tu uprchlici! Vanessa Danielsová, menší postava, bledá, černé vlasy…..Myslela jsem si to! Je nejspíš zraněná" řekne rádoby lítostivě. Tuhle větu zakřičí ze všeho nejvíc, přímo na mě a málem se u toho rozbrečí: "Jak se jí to stalo? Víte, bláznivě se zamilovala do mého syna, jednou ho honila aby ho přemluvila že se dají dohromady, můj syn samozřejmě nechtěl, no a přerazila si nohu o židli. Nejspíš jí má zlomenou." Myslela jsem že puknu.
V-i-k-t-o-r-k-a.

29. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

20. října 2014 v 18:43 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Rychle hrábnu po svých věcech, kopnu do Alfonse který se zhroutí k zemi jako hruška a prchám k trezoru. Zběsile namačkám kód. Nechci vybrat všechno jen pár desítek dolarů. No co, za to co jsem tu oddřela si to zasloužím. Dveře trezoru povolí. Nic v něm ale není. Šokem strnu. To ze mě zase bude bezdomovec? Uslyším klapání Carolininých podpatků. Rychle najdu v pokoji okno a přehoupnu se přes něj. Jsem v druhém patře. Seskočím na parapet okna pode mnou a chytnu se okapu. Vzhlédnu vzhůru a uvidím Carolinin červený obličej. "Tak o tohle ti šlo! Co nejdřív vypadnout a vzít nám všechny prachy!" "Nic tam nebylo." vzdorovitě odpovím ale strach se mi spolknout nepodaří. "Jistěže ne! Copak takový mrše jako ty se dá věřit" uvidím na ní úlisný pohled. Teď mám být ta naštvaná já. Tak taky budu: "Domluvili jsme se! Chtěla jsem si vzít jen pár dolarů na cestu!" bráním se. "To určitě," zaskřehotá, oči má celé vytřeštěné, usmívá se a na čele se jí objevují kapky potu. Přijde mi že se zbláznila. Bere si židli….Proboha! Na poslední chvilku elegantně ucuknu před vzorovanou letící židlí. Podívám se dolů. Židle leží na chodníku celá zlámaná a takhle dopadnu i já jestli si nedám pozor. Hbitě slezu o parapet níž. Caroline to ale nevzdala a háže po mě co jí přijde pod ruku. Vím, že budu mrtvá, mám jedinou možnost: stoupnout si na okap pode mnou. Tam by mě nemusela vidět. Už od pohledu jde vidět že okap drží na vlásku. Vidím jak přímo na mě letí konferenční stolek a na poslední chvíli seskočím na okap. Zhoupne se ale nerupne. Opatrně se podívám pod sebe. Pode mnou jsou asi ještě čtyři metry. Vidím že Caroline přestala házet věci a hledá mě pohledem. Když se střetnu s jejíma vykulenýma, zuřivýma očima obrátí se mi žaludek strachem a málem omdlím. Na obličeji se jí usadí bláznivě zabijácký pohled a já vím že jsem v háji. Jsem tak ochromená strachem že zapomenu že stojím na okapu udělám reflexní krůček zpátky. Zavrávorám a neudržím rovnováhu. "ÁÁÁÁ" zaječím přidušeně. Bolestí se mi zatmí před očima.

V-i-k-t-o-r-k-a.

28. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

20. října 2014 v 18:39 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Cože?" zařvu "Tys přemýšlel? O nás?" nepřestávám ječet "Žádný my nebylo, není a nebude! Co tě to napadlo?" "Zdá se, že nemáš na výběr." Řekne klidně Alfons. Vytřeštím na něho oči a spadne mi čelist když se to dítě ke mně koulí s našpulenou pusou. Je mi z toho na blití ale Alfons to asi bere vážně, když bude chtít vyhodí mě. A v tom jako by se ve mně objevila ta statečná Van. Ta, která se nebude líbat s malým škaredým a tlustým klukem kvůli tomu na čem jí nezáleží. Už je několik centimetrů od ní, nemá cenu něco říkat, stejně by mě neposlouchal ať bych řekla cokoli a na to abych utekla do druhého rohu byl příliš blízko. Potila jsem se nenechám ho to udělat! Je jen několik milimetry ode mě když ho vší silou odstrčím. Zavrávorá ale stačí mu jeden krok zpátky na udržení rovnováhy. Vykročí znovu ke mně tentokrát ale rychle. Právě teď toho mám dost nevím kde se to ve mně vzalo, ale fakt je že jsem byla pěkně rozzuřená. Totiž, prokopla jsem dveře. Kopla jsem do něj tak silně až se mokré dřevo rozpadlo. Alfonse to asi hodně vykolejilo. Původně jsem chtěla jen utéct do nějakého pokoje pro hosty, ale teď mám jasno : chci odsud vypadnout. Před tím co jsem teď zažila jen tak neuteču. Zvlášť ne tady.

Omlouvám se ale k tématu jsem nenašla obrázek



V-i-k-t-o-r-k-a.

27. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

18. října 2014 v 16:04 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..

Caroline mi dala kód k trezoru a já si své malé tajemství nechala pro sebe. Teď zametám v mé komoře a přemýšlím. Vzpomínám si jak jsem si slíbila že už nebudu brečet. Zatím jsem svůj slib dodržela. Asi to tady na mě má dobrý vliv. Ne, že bych to tady měla ráda, jen že dělám dobře že se tu schovávám před nebezpečím. A nebo ne? Jsem jenom srab kterej se nedokáže postavit k věci čelem? Nejsem si jistá jestli dělám správně že tu jsem. Už dávno jsem měla být v Sunvillage v mámině náruči. Z mých myšlenek mě vytrhne zaklapnutí dveří. Vzhlédnu a uvidím Alfonse, asi mu škola skončila dřív. Nikdy sem ho tady neviděla. "Ahoj Van" pozdraví mě rádoby omamným hlasem. Zavětřím nějakou zvláštnost. Ještě nikdo s této snobské rodiny mi neřekl "Van". Bleskově zvednu hlavu prohlídnu si ho. Je pořád tlustý ale působí starší. Přeměřím si ho ostřížím zrakem a snažím se vykoumat co má za lubem. To jak se chová není normální. Už mám dozametáno a tak vezmu za kliku komory. Lomcuju s ní. "Víš, hodně jsem o nás přemýšlel" blekotá Alfons" , nevnímám ho a lomcuju s klikou dál než mi dojde že se ty dveře nezasekly. Že jsou zamčené. A že vím kdo je zamčel.
V-i-k-t-o-r-k-a.

26. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

18. října 2014 v 15:35 | v-i-k-t-o-r-k-a. |  Vymýšlím si,..
Stojím ve dveřích s otevřenou pusou a šokem se ni nehnu. Když už se skoro vzpamatuju a chystám se odejít uvidím Carolininy vytřeštěné oči. Viděla mě. A sakra, ona mě vyhodí! Nakouknu se dovnitř a uvidím Carolinu jak na si vztekle bere župan a zmateného chlápka. Je nahý a nemá si co obléct. Paní Courtneyové je to zřejmě jedno vydusá z pokoje a práskne za sebou dveřmi. Vražedně na mě upře oči, vím že jsem v háji. Jenže sotva otevře pusu uslyším zvonek. Pan Courtney se vrátil! A vtom mě napadne něco geniálního. Caroline už odchází otevřít a zdržet svého manžela. "Tak moment," zatahám jí bojovně za rukáv a přitáhnu si ji k sobě. "Buď zticha," zasyčí na mě "hned jak to půjde, letíš!" "co když to co jsem viděla řeknu vašemu manželovi?" trefa do černého, pomyslím si a mám pravdu. Caroline se oči zúží do štěrbin. Ale ne bojovně sice naštvaně ale ústupně! "Co chceš?" prskne na mě vztekle. Užívám si svou roli silnějšího a zubím se na ni. "Budu chtít tady zůstat jak dlouho budu chtít a….chci kód do toho trezoru" "Cože? To jsou dvě přání a trezor ti nikdy nedám!" křičí na mě šeptem, ale ví že vedu. "Tady pravidla udávám já," usměju se "nebo snad ne? Postačí mi kód od trezoru a dřít vám tady pro nic za nic, tolik toho zase nechci." "Stejně si jen malá holka" brumlá si naštvaně pod vousy když jdeme k trezoru.
VICTORY!
V-i-k-t-o-r-k-a.

25. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

12. října 2014 v 20:10 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Omlouvám se!" vzlykám když na mě paní Courtneyováječí že zůstanu obez oběda i večeře. "Na mě žádné omluvy neplatí! A buď ráda že jsem zrovna měla dobrou náladu, skončila bys hůř!" A tak dřepím ve svém pokoji a nic nedělám. Když pomalu vezmu za kliku, zjistím že dům je zřejmě prázdný pan Courtney je nejspíš v práci, Alfons ve škole a Carolina…těžko říct, asi na procházce. Nakouknu do jedné z pánových oblíbených pracoven. Je tam prázdno. Vidím od pohledu těžký trezor. Jemně po něm rukama přejedu jako by to byl ten nejcennější poklad. Překvapí mě zjištění že jsem nezhubla jenom v pase, taky mám teď tenké hubené tak zranitelné prsty. Na druhé straně když se podívám na polštářky svých prstů nejsou měkké a hebké jako třeba Alfonsovi prsty. Mám je zhrublé a mozolovité od práce.
Procházím spletěmi chodeb až něco uslyším. Je to Carolinin hlas. "Oh, Frederiku! Pojď ke mně!" Jdu za hlasem. Vychází z jedné z ložnic. Dveře jsou otevřené. Přitisknu se ke zdi a jedním okem opatrně nakouknu co se tam děje. Uvidím Caroline jak se z panem Courtrneym naléhavě líbá. Odvrátím pohled a znechuceně skrčím nos. Já dospěláky fakt nechápu. Napřed ze sebe Caroline dělá snobskou vybíravou dámu, pak na mě začne bez obalu ječet a nakonec se neumí zavřít ani při soukromích věcech. Potichu vzdychnu a opatrně dveře zavírám. Naposledy na ně nakouknu a strnu šokem. Ten kdo se líbá a ještě bůhvíco dělá v posteli s paní Courtneyovou není pan Courtney!
V-i-k-t-o-r-k-a.