Září 2014

19. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila.....

24. září 2014 v 18:04 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Znala jsem Jenny tak krátkou dobu, ale jen kousek za Dritonnem jsem si uvědomila jak jsem bez ní ztracená. Bloumala jsem ulicemi ve dne i v noci a vykašlala se na to ptát se ostatních kde je vlakové nádraží. Vzdala jsem to. Jsem srab a nikdy nedojdu svého cíle. Měla bych jít zpátky do sirotčince, tam kam zapadám. Mezi tuctové děti co nic sami nedokážou. Ale teď už je pozdě. Už je pozdě na to omluvit se Jenny a říct jí že ji chápu že chce z Marvinem zůstat. Já bych taky zůstala u mámy i když bych zjistila že měla hroznou minulost. Jsem hrozná kráva. Už je pozdě na to říct tátovi že ho miluju. Už je pozdě na to abych se vrátila do sirotčince. Už je pozdě i na to sebrat se a jet za mámou. Kecnu si na zadek u silnice. Zasloužím si odpočinek, celé noci jsem bloumala ulicemi a pomalu ale jistě chápala Jenny. Svitlo mi ale už příliš pozdě. Příliš daleko za Dritonnem, příliš daleko za Marvinem a hlavně Jenny. Asi si o mě myslí že jsem cvok. Že nechápu a nikdy nepochopím lásku pokrevního svazku. Chtěla bych hrozně nahlas zakřičet že to chápu, že právě má ztracená rodina zavinila můj hrozný život. Vím že to není k ničemu ale teď už je mi všechno jedno. Křičím až do ochraptění, pak si lehnu a myslím na mámu. Právě v ní zbývá poslední kousek mé naděje. Poslední kousek naděje zbývá v ní protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....
Cítím jak se mnou někdo cloumá nahoru a dolů a nahou a dolů. Když otevřu oči uvidím vypaseného chlapečka v námořnické vestě a opečovávanými vlasy. Může mu být tak devět. Hned jak tlouštíka uvidím že toho za poslední týden snědl 2krát tolik co já za celej život. "He-he-he" chechtal se a nepřestával se mnou cloumat. "Alfonsi!" uslyším vznešený hlas. Vidím blondýnku z vyfoukanými vlasy, perlovým náhrdelníkem, malým nosíčkem vzhůru a vznešeně zastřeným přízvukem. Možná je ten přízvuk tím děsným nosem, uchechtnu se pro sebe, ale moc dos míchu mi není zvlášť po pronesení téhle věty tou hloupu nánou. "No tak Alfe! Proč saháš na toho chorého bezdomovce, ještě by ti ublížil!"

19. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

18. kapitola příěhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila,....

20. září 2014 v 11:32 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Jenny vytřeští oči. Jde vidět že to nečekala. Ostatně já taky ne.
"To-to musí být nějaký omyl" koktá jenny ale jde vidět že už ji napadlo, že to je možné. Marvin jí neodpoví. Po chvíli ho Jenny obejme už ne tak křečovitě, jako před chvílí on ji. Prohlížím si ty dva. Jsem pořád v šoku, ale všimnu si že mají oba zelené oči a podobný nos. Zatím co na Marvinovi vypadá jako na ježibabě, nos na Jennyiném obličeji je prostě něco co by tam bez něho chybělo. Jenny má všechny rysy drobné, takže kdyby měla malý i nos vypadala by jako malá holka. Vím že Marvin je Jennyina poslední naděje, ale přesto nechápu jak jej může milovat. Vždyť zabil tolik lidí, i její babičku! Odtáhne se od něj. Ale jak...jak jsi mohl?" rozbrečí se Jenny při pohledu na babičku. "Jennifer. Já vím že mi asi nebudeš věřit ale já ji nezabil. Jeden blázen ji přejel autem. Šel jsem kousek za ní a našel jsem ji tam. Bylo to hrozné, vzal jsem si ji domů. Věřil jsemž e je tu pořád se mnou a tak jsem si ji nechal doma a čekal na den až oživne. Zbláznil jsem se z toho. Sociálka po mě chtěla abych ji pohřbil ale já jsem nesnesl představu že by se probudila někde v tmavé rakvi zahrabaná v hlíně. A tak jsem inspekci řekl že už jsem ji zahrabal ale že si výslovně nepřeji aby moji ženu vyhrabávaly a kontrolovaly to. Tenkrát jsem jí nacpal do té skříňky, oni ji nenašli a od té doby mi dali pokoj. Pak jsem neměl peníze a psychicky jsem byl na dně pořád mi někdo nebo něco připomínalo že jsem vdovec. A pak jsem začal dělat takový věci. Dělal jsem je proto že jsem neměl toho kdo by mě měl rád. Kdo by mi řekl že to bude dobrý." "Pěkná historka" prsknu otráveně. "Vanesso! Mluví pravdu!" otočí se na mě nakvašeně Jenny, ale na tvářích se jí třpytí slzy. "Jenny, ty to nechápeš. Možná že mluví pravdu ale i tak! Jen kvůli tomu že nechtěl svou manželku pohřbít teď umřelo tolik nevinných lidí. Můj táta." ve vzpomínce na něj se mi do očí derou slzy ale vzpomenu si co jsem si slíbila. "Ta holka má asi pravdu. Měla bys mě tu nechat." dělá chudáčka Marvin. " To ani omylem! Udělal jsi spousta špatností, ale já tě od nich očistím! Tohle se už nestane." zasáhne Jenny. "Jo? A co můj táta? Toho mi taky vrátíš?" načež za sebou prásknu dveřmi a utíkám co nejdál to jen jde. Jenny mě zradila.

18. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila.....
V-i-k-t-o-r-k-a.

17. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila,slíbila...

14. září 2014 v 12:51 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Vidím že krev už u nosu nemá vůbec žádnou. "To je konec" šeptnu Jenny. Jenny je bledá jako stěna a tupě zírá do neznáma. Jako by jí už bylo jedno jestli umře nebo ne. Neodpovídá. "Co chceš?" snažím se to říct nebojácně, aby Jenny viděla jak dokážu být silná ale dostanu ze sebe jen jakýsi skřek. "Jste hlupačky. Mohli jste utéct ale místo toho tu sedíte u svých mrtvých příbuzných. Jak dojemné." řekne Marvin a otře si neviditelnou slzu. "Tak fajn" zkřivím obličej do úšklebku. Vrazím mu pěstí přímo do břicha. Vůbec nic mu to neudělá a mě jenom bolí klouby a vidím že Marvin se chystá udeřit. Jeho pohyby jsou pomalé, ale silné takže stihnu uhnout. Napadne mě mu vrazit pěstí do nosu, ale těsně před ním moji ruku vezme a zkroutí ji. Nebyla jsem dost rychlá. Teď už mě drží v pase jako bych byla lehká jako pírko. Kopu nohama ve snaze se nejen vyprostit, ale taky neumožnit mu fakt že z téhle "rvačky" vyjde bez jediné modřinky, zatímco já....švihne se mnou surově o zem a já odletím až do rohu. Cítím tepající bolest v ruce a taky mě bolí žebro. Sáhnu si na ret a zjistím že ho mám rozražený. Jsem nemotorná a bez síly. Nemám šanci. K mému "štěstí" se obrátí na Jenny, ta pořád sedí jako socha, až když Marvin vytáhne kudlu a přiloží ji Jenny na krk, tak se otočí ke své babičce a vzlykne: "Babi..." "Přestaň šaškovat, udělám ti milost chcípnout vedle své babky" prskne Marvin. Chudák Jenny, musím něco udělat. "Pokud nás zabiješ nebudeš mít kdo by ti kradl" zavřeštím ve snaze upoutat pozornost na sebe (z místa se sama nedokážu ani pohnout(i když se moc snažím)). Marvin si mě ale nejspíš nevšímá. Místo toho strne a odtáhne od Jenny. "Babi,...říkala jsi babi?" řekne a hlas mu měkne. Ničemu nerozumím. "Jo" řekne Jenny a je na tom podobně jako já. Marvin ji bez vyzvání ji strnule obejme. "tak dlouho jsem tě hledal a teď jsem tě málem zabil. Málem jsem udělal největší chybu v životě kterou bych si nikdy neodpustil. Omlouvám se. Jennifer Dennixenová, jmenuju se Marvin Dennix a jsem tvůj děda."
17. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

V-i-k-t-o-r-k-a.

16. kapitola příběhu máma mi to slíbila,slíbila, slíbila....

13. září 2014 v 17:53 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Jenny brečí a není k uklidnění. "Co si teď počnu? Kam půjdu, když chytli moji babičku? Nemám kam jít!" brečí Jenny. "Můžeš bydlet se mnou a mámou" pípnu, ale vím že máma určitě nemá obrovský byt a místo na rozdávání. Krom toho jsem se tak těšila že si s mámou užiju o samotě. Jenny se na mě podívá skelnými očima a nadějným pohledem. Nesmím být sobec. Jenny by pro mě udělala to samý. "Pojď, máme ještě před sebou cestu až k vlakovému nádraží" odvětím a snažím se skrývat sobeckost."Díky," pípne "ale ještě se musím rozloučit s babičkou." Sklání se nad ní a letmo jí políbí na mrtvé rty. Je mi z toho do breku. Tak si nechám slzy téct po tvářích. Aspoň se mi uleví.
Uvědomuju si kolikrát už jsem plakala od té doby co jsem utekla ze sirotčince. Možná jsem tam měla zůstat, kousnu se do rtu a zapomenu na slzy. Ne, neměla, bylo to tam hrozný a já to zvládnu sama. Až do konce života nevyroním ani slzu. Přísahám. V tom uslyším dupání nohou. Obrátí se mi žaludek. Pomalu se otočím, ale možná nechci vidět kdo to je, protože to vím. Marvin.

V-i-k-t-o-r-k-a.

4. kapitola příběhu "Oheň, voda vzduch, země něbo světlo?"

13. září 2014 v 11:16 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Zůstanu na ni koukat."A co to znamená?" zeptám se opatrně. "To že teď půjdeš se mnou" odvětí. "A co když ne?"odseknu. Ta holka zvedne významně a ironicky obočí a jedním tahem ruky si mě přitahuje. Chci se bránit ale nevím jak se moje schopnosti dají ovládat. Zkouším dupat nohou ale nic se neděje. Dotáhne mě až do lesa. Když se rozhlídnu má tu minimální zásoby jídla a jakousi roztrhanou plachtu pod kterou nejspíš spí. Zhrozím se. "Copak, copak," zasměje se ta holka. "nelíbí se ti tu?" "Ale neboj, až budeme patroni živlů dohromady budeme mít obrovský palác a všichni budou šťastný a do smrti" řekne ale jde vidět že to nemyslela tak úplně vážně. "Ha, ha, asi nějak moc často čteš pohádky, a jak se vůbec jmenuješ?" "Pohádky nesnáším a jmenuju se Gama chytačko." odsekne. "To máš pořád tak podrážděnou povahu Gamo?" zasměju se. "Jsem patronka ohně a tohle ke mě prostě patří , zvykni si. A jestli máš problém s mým divným jménem tak mi řekni to tvoje."Asi není tak úplně blbá řeknu si. "Lile. Jmenuju se Lile. Problém?" naštvu se. "Ani ne," řekne pohodářsky a svalí se na plachtu. "Jmenuju se Lile a jdu domů." otočím se na patě. "Tak to by nešlo! Snažím se tě všude možně najít a ty mi jen tak utečeš. Nechceš seznámit třeba i s ostatními živly a zjistit záhadu našich divných jmen?" snaží se mě upoutat Gama. "Áách" vzdychnu a kecnu si vedle ní na zadek. "Hele vidíš je? Už jdou!" mele nedočkavě Gama. Vypadá to že se na ně těší víc než já. Zvednu oči a opravdu vidím. Vidím hezkého kluka ze zelenýma očima a hnědým hárem a jemnou holku co vypadá jako lesní žínka. Vypadá to že si úžasně rozumí asi spolu i chodí. "To je Iddiké a to vedle něho Willenhe. Id je patron země a Will je patronka vduchu. Jak dojemné, chodí spolu" řekne Gama sarkasticky ale jde na ní vidět že je má oba ráda.

3. kapitola -"Oheň, voda vzduch, země nebo světlo?"
V-i-k-t-o-r-k-a.

4. kapitola příběhu "Ahoj, Já jsem Tania."

12. září 2014 v 15:31 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Diana ti ho určitě ráda půjčí, že Didi?"Diana na mě upře svoje obrovské oči, nejde z nich nic vyčíst, nevím jestli je z toho otrávená, chce se se mnou kámošit, nebo jsem ji ukradená. Podá mi svoje náhradní tričko, je mi trochu těsné, ale nestěžuju si. Je to značkové, doléhavé sportovní tričko. Muselo být děsně drahý. "Není ti trochu malý?"zeptá se mě opatrně. Začervenám se. Vím že naráží na moji děsnou postavu. "To je v poho".
Když jsme už všichni připravení hrát určí kapitány. "Tak pojď ty, Bryane, jsi nováček tak ukaž co umíš. A vyber nám, prosím tě, i druhého kapitána." Bryan vybere Sofii. Ani se mu nedivím, je skoro stejně hezká jako Barbie, jen je to zrzka a je mladší. Gantlemensky jí oznámí že může začít. Sofie se nebrání a vybírá si: "Dian, pojď sem" Diana a Sofie jsou Best Friends. Bryan si vybírá....nevybere si mě to vím a chci se tím ujistit abych pak nebyla sklamaná až zjistím že je to fakt. Pohledem všechny přelétne a řekne: "Tanio? Můžeš prosím?" Cítím jak mi hoří v hlavě. Pomalu k němu dojdu a on obdivuhodně respektuje můj údiv.
4. kapitola -"Ahoj. Jmenuju se Tania."

V-i-k-t-o-r-k-a.

3. kapitola příběhu "Ahoj. Já jsem Tania"

12. září 2014 v 15:24 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Když vrazím do převlékárny jsou tam už jen Bryan a Diana, jeho o rok mladší ségra. Cítím že rudnu jako rak. Rychle přelétnu pohledem přes Dianu, nikdy jsem si ji pořádně neprohlídla, až teď zjisťuju že je HODNĚ hezká: je to brunetka s dlouhými loknami a jasně zelenýma očima. Má větší prsa, úzký pas, dlouhé řasy a pihy. Ale ne jako já, má je jen drobné a tím pádem působí děsně něžně. Nervózně vytahávám požmoulané věci z tašky. Proboha! To nemůže být pravda! Říkám si když postupně vyhážu všechno ven a zjišťuju že mi chybí triko. "Ahoj" uslyším Bryanův andělský hlas. Vím že jsem rudá a proto se koukám do země když odpovídám "Jé...ahoj, tebe jsem tu nečekala!" "Opravdu? Ale trenérka mi říkala že to všichni ví, nechci aby ses mě zbytečně polekala" slyším zase ten vlídný hlas....zní tak dospěle....ach jo. Nejradši bych si vrazila facku, právě jsem mu pěkně hloupě lhala.... "No já vím...myslela jsem to....však víš...totiž...." blekotám. "Jinak?" hádá, "to je v pohodě, doufám že nejsi nervozní, to bych byl nerad" Až teď si uvědomuju že se mnou vlastně nikdy takhle důvěrně nemluvil. "No já....upřímně řečeno....jsem si zapomněla triko".
V-i-k-t-o-r-k-a.

15. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila.....

12. září 2014 v 14:58 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"Ale to je hloupost Jenny!" všimnu si že jsem před chvílí na ni ječela pravý opak. Jenny si toho asi tak všimla a významně povytáhla obočí. "Marvin je jen ubožák co si přečetl knížku o manipulaci. Sotva bude vědět nějakou originální skrýš. Ve všech těchhle trapným knížkách se mrtvoly zahrabávají do země nebo se "dramaticky" schovávají do nábytku aby ses pak podělal strachy až na tebe ze skříně vypadnou mrtvoly." řekne Jenny a se sarkastickým výrazem se za sebe ani nepodívá a otevře její asi už předtím vyhlídnutou skříňku. Povolí se mi panty a jen koukám jak na ni mrtvoly ze skříňky padají (nechápu jak je tam mohl nacpat) a ona stojí ve štronzu pořád se stejným ironickým výrazem. Ohromí jak mohla takhle jistě vsadit na tak malou skříňku. Ale hned po ohromení se mi nahrnou slzy do očí, a ne, nejsou to slzy štěstí že jsem svého otce. Jsou to slzy zármutku jak jsem jen mohla věřit že už dávno není mrtvý. Po tvářích se mi kutálejí slzy a ne a ne je zastavit, je hrozné vidět tátu takhle. Je celý bledý, má žluté zuby, zavřené oči a podivně vláčné tělo. břicho mu prodírá výrazné seknutí. Jako by kousíček vemě doufal že to všechno je jen omyl, že tohle není táta, nebo že ten výkřik nepatřil jemu. Když se předkloním všimnu si že je hezký a přitom mi tak podobný. On je něco jako moje hezčí já. Do tváře mu kapou moje slzy a já pořád neztrácím naději, pořád věřím že ten sekanec nebyl až tak hluboký, že se po mích slzách probudí, ale ne. Ucítím že mě Jenny konejšivě hladí. Najednou z ničeho nic vypískne. Rudne v obličeji a vidím že se jí do očí tlačí slzy. "Co se děje?" leknu se. Jenny se dívá mezi houf mrtvol. Po nějaké době ukáže na jednu z mrtvol a mezi vzlyky ze sebe vymáčkne: "Ba-babička".

15. kapitola -máma mi to slíbila,slíbila,slíbila....
V-i-k-t-o-r-k-a.

14. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila,slíbila.....

1. září 2014 v 18:22 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"To-to-to není možné" mžikám po vlhké místnůstce, zřejmě mě to vyděsilo víc než Jenny. "Vždyť...jsem vyděla jak si postupně bere k sobě spoustu lidí...nemohl je všechny zabít. "Jak vidno, je tu něco co ti tvůj drahýmilý táta neřekl...chystaly že každý na něho zaútočí," konstatuje Jenny "ale teď odsud musíme co nejdřív vypadnout". "Ale Jenn! Musím ty těla najít, třeba se můžou dát nějak zachránit a já nesnesu pomyšlení nato žejsem promrhala šanci zachránit svého otce.". "Mluvíš nesmysli, Vanesso! Museli všichni už dávno vykrvácet!" řekne Jenny a snaží se zachovat klid. Zato já už to v sobě neudržím "Já to vím! Sakra jasně že to vím! Vím že je můj táta už dávno mrtvej, ale ty mě nechápeš! Nechápeš to protože tobě nikdo takhle blízkej nezemřel! I když vím že je dávno po smrti věřím že je pořád naživu!" ječím na ni a po tvářích mi tečou slzy. Až svoje divadlo ukončím cítím se trochu provinile. Nemusela jsem na ni takhle ječet. "Já vím jaký to je," zašeptá trvdým, nebojácným hlasem "myslíš že jseš jediná na světě? Zemřeli mi oba rodiče a poslali mě do Dritonnu za babičkou. Marvin si mě i tebe odchytl v Dritonnu, nikam daleko tudíž s náma nemusel. Jednou náš dům napadly teroristé, tehdy byla krutá válka. Vzali našeale nezastřelily je. Nenáviděly nás natolik že jim přišlo pro nás moc dobré kdyby nás postříleli. Vzali naše do mučírny a začali jemučit těmi nejpomalejšími druhy smrtí mě tam připoutaly a já jsem se musela koukat jak je drtiče a vylamovače postupněmění jejich těla v kůže a kosti, tehdy jsem utěkla a od té doby jsem to nikomu neřekla. Naučila jsem se nefňukat, srovnat se z životem..." její povídání mi vyrazilo dech. "Já netušila..." zašeptala jsem nedokončenou větu. "Já vím," řekla rázně Jenny "a proto ty mrtvoly najdeme."

14. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila,slíbila....

V-i-k-t-o-r-k-a.