Srpen 2014

2. kapitola příběhu "Ahoj. Jmenuju se Tania."

19. srpna 2014 v 12:50 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Teď je normální den ve škole. Naše učitelka ájiny je tak blbá, že si vůbec nevšimne že si pod lavicí čmárám do deníku. Angličtina mi nejde a nebaví mě. Místo poslouchání žvástů o frazích se kochám pohledem přede mě. Sedí tam Bryan, nejhezčí kluk ze třídy, teď se asi už nebudete divit žena ájinu sedím s Valerií Christopherovou. Valerie, Celeste a Barbara jsou největší fifleny ze třídy. Po škole se už dlouho povídá že Bryan chodí s Barbarou ( které už nikdo z naší třídy (kromě Valerie a Celeste) neřekne jinak než Barbie). Jenže já doufám že je to jen kec, ale už se šíří dost dlouho a Bryan se tomuhle "kecu" ani nebrání, kromě toho z naší party asi jediná doufám že spolu nechodí. Janett dokonce prohlásila že holka které se líbí Bryan je fiflena. Když jsem se jí přiznala že Bryan se líbí i mně, svoje tvrzení zrušila ale to je tak vše.Jinakmá ve třídě na holky štěstíkromě šprtek a fiflen do jejích party patří všechny ostatní holky: Denny, Summer,Jess, Ruth, Bela, Janett a Tania. Máme tu k tomu ještě dvě šprtky, Julie a Susan. Julie je někdy fajn, ale Susan to s učením vážně přehání. Když skončí hodina vždycky se sesedne naše parta na lavici Ruth a Janett, nerozlučných BFF a probíráme všemožné blbosti. Zadívám se před sebe na Bryanovi vlasy. Má je špinavě blond a má modré oči. Nikdy jsem si nemyslela že by se mi líbil takový typ kluků, krom toho by se ke mě vůbec nehodil, je mnohem světlejší ne já..... za to Barbie má dlouhé Barbienovské světle blond vlasy které si stopro rovná. Má světle modřejší oči než Bryan, vosí pas, ovšem zadek a prsa jí hezky vybíhají do šířky. prostě dokonalá Barbie- nerovnatelná s mojí válcovitou postavou. "Dneska se svezu autobusem, spěchám do voliše" oznámím po obědě holkám a trtám na autobus. Za autobusovým sklem koukám jak prší. Baví mě koukat se jak se kapky na okně s drkotáním autobusu slijí. Doma si jen vyměním tašky a běžím 2 kilometry do sportovní haly kde mám volejbal. Hrozně se na něho těším, protože mi včera nám trenérka volala a oznamovala že přistoupil nový účastník-Bryan Down.

2. kapitola -"Ahoj. Jmenuju se Tania."
V-i-k-t-o-r-k-a.

13. kapitola příběhu máma mi to slíbila,slíbila,slíbila.....

19. srpna 2014 v 11:52 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
12.kapitola

Vrazím mu pěstí do břicha:cukne, kousnu ho:řízne mě, podkopnu mu nohu:uhne, vrazím mu do obličeje:z nosu mu teče krev a drží si ho, matně si vzpomenu na sen. Přesně takhle to bylo. Jenže jsem ve snu byla tak roztřepaná že jsem neměla sílu vstát a využít čas kdy si drží zakrvácený nos a krvácení se snaží zastavit. Teď jsem roztřepaná stejně tak, možná i víc. Ale tohle je realita. Tady se hraje na ostro. Rychle se vyšvihnu na nohy. Získala jsem čas, teď přemýšlím co dál. Mohla bych utéct- stihla bych, ale nechci tam nechat Jenny. Instinktivně mu vrazím do obličeje z nosu se mu vyvalí další várka krve. Chce do mě chladnokrevně bodnout, ale protože si musí držet nos je pomalý a já jsem ve střehu možná že by si přál abych už vypadla, ale mě nestačí záchrana jen mého života. Vrazím mu ještě jednu pořádnou ránu. On zavrávorá a s žuchnutím spadne na zem."Ztratil moc krve" pomyslím si. Vím ale, že ještě není mrtvý. Rychle ho prohledá, musím najít klíč od sklepa. Najdu ho v poslední kapse, tak hluboko že jsem se bála tam ruku ponořit. S chladivým klíčem sprintuju k domečku a odemknu dveře od sklepa. "No tak polezte! Všichni ven!" rádoby zakřičím radostným šeptem. rychle zvenku sklepa rožnu. Rysy mi v radostném úsměvu strnou. Vidím Jenny přikutou na okovech,která se po najednou světlé místnosti zmateně rozhlíží. Nikdo jiný tu není.
13.kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

V-i-k-t-o-r-k-a.

2. kapitola příběhu "Oheň, voda,vzduch, země nebo světlo?"

19. srpna 2014 v 11:15 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
2. kapitola

Probodává mě pohledem. "Co jsi zač?" zeptá se. Pořádně si ji prohlídnu. Nemůže být o moc starší než já. Přestává se mi líbit že mě má pod svou mocí že mi rozkazuje. "To tě nemusí zajímat" odseknu. "A chci domů!" vykřiknu a silně dupnu nohou o zem. V místě dupnutí se okamžitě rozestříkne voda. Na mě nezůstane ani kapička a to jsem stála hned na tom místě kde voda vybuchla. Zato holka je celá zmáčená. Její kruh však vůbec nic neuhasilo. "Chceš bojovat?" vystrčí bradu."Já-já neudělala jsem to schválně" pípnu. Najednou se bez váhání otočím a utíkám co nejrychleji umím. Najednou přede mnou vyšvihnou plameny. Najednou pode mnou, na stranách. Zjistím že jsem v ohnivé kouly. Zlostně se rozmáchnu rukama a najednou všude se rozestříkává voda a šlehají plameny. Připadám si jako blázen. "Co po mě chceš?" řeknu zadýchaně a přestanu útočit. Ona taky sklopí ruce a řekne. "Jsi patronka vody. Já ohně. Když se sejdou patroni všech živlů zavládne v zemi dostatek všeho, pokoj a mír." "Vždyť tu je mír!" vykřiknu. "Tady možná ano, ale nebuď nesobcká, je spousta zemí které žijí ve válce a neklidu." "Děti nemůžou rozhodovat o válce!" rozdurdím se. "My nejsme děti," podívá se mi z vážným výrazem do očí. "My jsme patroni živlů. Máme moc jakou nemá žadný nejvyšší panovník nebo papež na celém světě!"

2. kapitola -
V-i-k-t-o-r-k-a.

11. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

17. srpna 2014 v 16:11 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
11.kapitola

Celé hodiny jsem brečela. Nedokázala jsem to vstřebat. Ta holka na mě neustále mluvila a ptala se mě co se děje ale já neměla sílu jí odpovědět. Vždycky když jsem se odhodlala jí to říct a začala jsem , dostala jsem další hysterický nával pláče. Naši se od mého dětství hádaly a když mi bylo osm, rozvedli se. Tenkrát jsem to nechápala, myslela jsem že táta jen na něco jako dovolenou. Máma vždycky říkala že bez něho je to lepší. Opravdu bylo lepší když bylo v domě ticho a nikdo se nehádal, ale tátovi hloupostia klukoviny mi chyběly. Chybělo mi jak mě vždycky kolem sebe roztáčel a říkal tomu kolotoč. Chybělo mi jak jsem s ním v zimě stavěla sněhuláky (máma říkala že je to vyhazování času, sněhuláci se rozpadnou ale nemocná budu pořád). Máma mi prostě vtloukla do hlavy že táta je špatnej, ale já jsem uvnitř věděla že to prostě byl můj táta a já ho mám ráda a že s tím máma prostě nic nenadělá. Myslela jsem že když máma nebude v Sunvillage můžu vždycky ještě hledat tátu,ale teď jestli tam máma nebude budu odsouzena k bezdomovectví. Byla jsem od samého pláče unavená a chtěla jsem spát tak jsem se rozhodla že budu myslet na mámu. Když jsem na ni myslela vždycky jsem usla. Zvládnem to s mámou samy. Bude v Sunvillage a budeme žít šťastně až do smrti protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....
Když se probudím cítím se mnohem lépe. Všechno té holce vysvětlím kde to jsme kdo to zemřel a co po nás Marvin chce. Zjistila jsem že se jmenuje Jenny a je moc přátelská. Ovšem to nic neměnilo na smutném faktu že příště budu na řadě já. Nebyla jsem si jistá jestli seberu odvahu a řeknu mu že pro něho nechci krást. Jenny mě pořád utěšovala a uklidňovala, až do té doby co se neotevřely dveře a do černé místosti se nerozlilo světlo. Ve dveřích stál Marvin. Viděla jsem jeho kostnaté tělo. Ovšem až teď jsem si všimla že má na rukou docela velké svaly. Zamrazilo mě. "Jsi další na řadě."

11. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....
V-i-k-t-o-r-k-a.

12. kapitola příběhu máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

16. srpna 2014 v 15:25 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
12.kapitola
Celá jsem se třásla. Pomalu jsem vystoupila po schodech. Naposled jsem se otočila. Uviděla jsem jak vypadá Jenny. Byla to pohledná zhruba tak 16. letá brunetka. Měla svázané kudrnaté vlasy v energickém vysokém culíku a trochu pih. Byla na svůj věk malá, jako já, ale měla vyspělý obličej i když jen s jen jemnými rysy. Marvin se mnou zacloumal a řekl: "Nemám na tebe celý den!". Ostré světlo mě píchalo do očí, ale chovala jsem se jakože jsem v pohodě. Zvedl jedno obočí jako by se mě ptal: "Nějaký problém?" "Nechceš pro mě krást?" ale já na jeho náznak mlčela, měla jsem obrovskou šanci, ale jsem strašpytel, ne jako můj táta byl odvážný. Nejradši bych si vrazila facku. Po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv. "Jsi začátečnice. Ukradneš pro mě zlatý prsten ze zdejšího zlatnictví. Zavezu tě tam." Přemýšlela jsem jestli mě bude hlídat protože jestli ne mám slušnou šanci utíct. Ale chtěla jsem přece zachránit Jenny, když už ne tátu, chtěla jsem se mu za tátu pomstít. "A co když ne?" sebrala jsem se. Můj hlas zněl pevně, přesně jak jsem chtěla, ale uvnitř jsem se naprosto třásla. Jeho pohled se mi zaryl přímo do očí. Bylo mi jasné že mě chce vydeptat. Přistihla jsem se jak se zakláním a rychle jsem se zase pevně vzpřímila. Dívala jsem se mu přímo do očí. Když už bych zemřela, tak důstojně. "Neděláš správnou věc" řekl rádoby lhostejně, ale věděla jsem že mě tu potřebuje. "To vy taky ne" řekla jsem a ohrnula spodní ret. "Jak chceš ty rebelko," řekl z výsměškem. "Ukončíme to s tebou" řekl a vytasil dýku. Pomalu jsem polkla.

Vi-k-t-o-r-k-a.

1. kapitola příběhu "Oheň,voda,vzduch, země nebo světlo?"

15. srpna 2014 v 14:32 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
1.kapitola

Lile?!" "Lile, no tak kde jsi?" křičel Daniel, můj táta. "Tady" špitla jsem zaměstnaně. "Vždyť už máš být ve škole!" "Já vím, ještě chvilku tati,..." rychle jsem odpověděla. Nechtěla jsem aby táta viděl že si do školy beru knížku. Nikdo se tam se mnou nebaví, tak mám o přestávkách co dělat. Pomalu se loudám do školy. Přemýšlím nad svým jménem. Lile....je to hrozně divné jméno amě se nikdy nepovedlo vydolovat z našich proč se jmenuju takhle divně. Má máma se jmenuje Anna-Marie a táta Daniel-obyčejná jména. Tak proč Lile, proboha? Z přemýšlení mě vytrhne dav před školou a někdo do mě vrazí tak prudce až mi vypadnou desky s úkolem které držím v ruce. Celá rudá je rychle posbrám a utěču do školy. Utíkat přestanu až u naší třídy s číslem 1852. Chodím do drahé univerzity se spoutou tříd. Monžá proto sem tak nepasuju. Všichni mí spolužáci jsou snobové a holčičky mají nosíky nahoru. Všichni mají obrovské vily které se velebí přes celé ulice kolem DewnBrethnské univerzity. My žijeme ve skromném bytu daleko od univerzity. Tenhle byt máme proto že naši musí splácet tu moji příšernou školu. Po vyučování jdu domů, znuděné jako každý den. Najednou ucítím jak se my něčí ruka jako had ovinu kolem mé pusy a pod prsa, drží mě pevně. "Nemá cenu křičet" říkám si v duchu, i když sem tam se neudržím a nějaký ten skřek se ze mě přes jeho ruku dostane. Najednou mě popadne hrozná zlost. Jako by se vemě vzedmula obří vlna. Najednou vidím že nějaká holka leží na zemi a mě najednou nic nesvírá. Vypadá že omdlela. Když se trochu vzpamatuju vidím že je celá mokrá. Nechápu to. Má rudé vlasy a je svalnatá. Najednou otevře obrovské oči a já úlekem ucuknu. Mimoděk zvednu ruce a z nich vyšlehne nový proud vody. Je celá roztřepaná což já ostatně taky ale pak jí v očích něco zajiskří a pouhým tahem ruky kolem sebe vypálí kolo ohně. Co TOHLE má znamenat?
:)

V-i-k-t-o-r-k-a

1. kapitola příběhu "Ahoj. Jmenuju se Tania."

15. srpna 2014 v 13:05 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
1. kapitola

Ahoj. Jmenuju se Tania. Tohle je můj první deník, ale rozhodla jsem se že sem toho budu psát co nejvíc. Je mi šestnáct a jsem z dvojčat. Mám zrzavé vlasy, zelené oči a pihy. Ale to je jedno. "Tan, co je s tebou? Jsi jako malá holka! Ukaž co to je? Deníček...hmmm..." řekla Veronica a hned po té vyprskla smíchy. Bože ty jsi tak dětinská!" přidala ještě. Všichni říkají že jednovaječná dvojčata se vždycky milují, zvlášť když vypadají přesně stejně. Já a veronica se nesnášíme mnohem víc než jiné sestry, to vím moc dobře i od mých kámošek které taky mají otravné sestry. A to jsme nachlup stejné! Veronica se chová jako kdyby se styděla že jsem její dvojče a proto si taky nedávno přebarvila vlasy na červeno-blond a používá schválně hromadu make-upu aby zakryla pihy. "Nic si z ní nedělej, je to blbka" utěšuje mě vždycky Ruth, když mě sestra šikanuje. "Chová se jako by byla starší o 5 let a ne sekund" dodá většinou Janett a my se nakonec vždycky rozesmějeme a hodíme za hlavu sestřino nechutné chování. Jenže bez kámošek je to horší. Našim příjde hrozně romantické že jsme dvojčata, tak nám zařídily společný pokoj ve kterém máme postele se stejným povlečením, stoly se stejnými lampičkami, stejné skříně plné stejného oblečení a tyk stejné šperky a ozdoby. Až na to že vkus je to poslední co máme společné. Proto když máma nešťastně přihlížela k tomu jak si roztrhává džíny podle poslední módy, nebo schválně rozbije lampu aby mohla dostat jinou než já se máma rozhodla že jí nakonec zařídí pokojíček na půdě. Tam si vždycky zhlasí repráky na maximum a pustí tam nějakou její oblíbenou hard-rockovou skupinu, nebo to tam celý vymaluje na černo-červeno, zdi si polepí našminkovanými magory vyplazující jazyk o kterých tvrdí jak umělecky jsou nadaní a mimo jiné roztrhá co se dá. Usyluje o vzhled úžasné rebelky které je všechno šumafuk. Prostě to s ní mám těžký.

muzu teda poprosit pribeh o pratelstvi, lasce, nenavisti a smrti. Diky :D

V-i-k-t-o-r-k-a.

10. kapitola příběhu protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....

4. srpna 2014 v 14:28 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
10.kapitola
"A co kdy budeš pořád krást?" "Zůstaneš tu dokud nezemřeš". "Ukradl jsi mu už něco?" ptám se vyděšeně " Ne, ještě jsem nepřišel na řadu," "ale už brzo příjdu a zkusím ho zabít. Víc už vědět nepotřebuju. Schoulím se do klubíčka a snažím se usnout....zabije ho, zvládne to, budu volná, budu s mámou, protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....V tom před sebou uvidím Marvina. Má v ruce nůž a chce mě zabít. Nevím co mám dělat. Kopnu ho do rozkroku, ale on se jen usměje. Vrazím mu pěstí do břicha:cukne, kousnu ho:řízne mě, podkopnu mu nohu:uhne, vrazím mu do obličeje:z nosu mu teče krev a drží si ho, v téhle chvíli jsem měla čas utéct, nebo ho zabít, ale ležím na zemi a už to nestihnu. Napřáhne se s nožem a vrazí mi ho přímo do břicha.....celým žaludkem my projede nepopsatelná bolest. Otevřu oči. Jsem naprosto zpocená a bolí mě břicho. Byl to jen sen, sen, sen, pouhý sen, uklidňuju se. Najednou ucítím další ránu do břicha. Hrozně se leknu že jsem pořád ve snu, ale zjistím že na mě někdo hází kameny a vždycky se mu to povede do břicha. "Co je?" zeptám se. "Ticho, ztiš se!"zašeptá na mě hlas holky v podobném věku jako já, možná trochu starší. "Jsem tu připoutaná, pojď blíž!" pošeptá co nejzřetejněji. Plazím se po čtyřech až nahmatám studené okovy. "Co jsi provedla" zeptám se opatrně." Vzpírala jsem se a bila jsem na dveře, zatímco ty jsi spala a vůbec mě to nemrzí" odpoví rázně a zapomene šeptat. "jsem tu nová" zašeptá zase. "Jo a Marvin si odváděl nějakýho chlapa kterej mi řekl ať ti vzkážu že ho odvedli-a rychle. Když s tebou to je těžký-prochrníš celej den. "Proboha" řeknu "Co je? vy jste se znali byli jste kámoši?" "tak něco" nevytáhla jsem z něho jeho jméno. Slyším výkřiky toho muže, vím že umírá. Už vím koho mi jeho hlas připomíná. Mého otce.

10. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....

V-i-k-t-o-r-k-a

9. kapitola příběhu protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....

4. srpna 2014 v 12:39 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
9. kapitola
V tomhle kabrioletu jsme jeli hroznou dobu a mlčeli. Myslela jsem na mámu, myslela jsem a to že už brzo budu u ní, protože to přece říkala, říkala že budeme bydlet spolu, protože to slíbila, slíbila, slíbila....
Když se probudím snažím se zjistit jak dlouho jsem spala,ale najednou se hrozně leknu...."Proboha! Kde to jsem?" vyjeknu potichu. "Tam kde jsi a budeš až do smrti. Tak si zvykni" nadskočím dalším leknutím...nevěděla jsem že tu někdo je. Ten někdo má hluboký hlas a něco mi připomíná. "Kde to jsem?" řeknu po vzpamatování. Je tu úplná tma, vlhko a nevidím tu na krok. "U Marvina ve spíži" odpoví ten hlas a je mi čím dál tím víc povědomější, což mě deprimuje jelikož si prostě nemůžu vzpomenout. "Kdo je Marvin?" odpovím jemně. "Ten dědek, zloděj první třídy," zajíknu se, já to věděla, ale on pokračuje smutným hlasem ale monotónně jako by to bylo naprosto normální "Každej mu skočí na špek." Přemýšlím. "Neznáme se odněkud?" zeptám se opatrně. "Nemám zdání," odsekne mi hlas jako by se mnou nechtěl mít nic společnýho."ale tenhle Marvin nás nutí krást pro něj, jinak nás zabije..." Copak tu není poblíž někdo kdo by vám pomohl?" rozdurdím se. "To je výhoda Marvina," malinko se zachechtá hlas. Co to má znamenat? Snaží se mě vytočit? Ale pak zvážní: "Všude kolem jsou tu lidi, nepotřeboval si stavět domek odlehlý daleko od lidí, protože lidi v Dritonnu jsou nevídaně bezohledný...." nevím na co se mám zeptat dřív: "My jsme v Dritonnu? Takže Marvin dodržel co mi řekl ale tak trochu jiným způsobem? Vyhledává lidi co chtějí do Dritonnu? Nebo jsem měla prostě štěstí? Je Dritonn vůbec na půli cesty od Younic Toweru? Jak víš že jsme v Dritonnu? Víš to jistě, nebo ti to nakukal jako mě? Ty jsi chtěl do Dritonnu? Děláš si legraci, že on nás tady zabíjí a lidi se koukají kolem jak krásná je v Dritonnu (nebo v NeDritonnu) krajina? Jak se jmenuješ?...."už jsem se nadýchávala na další otázku, když mě přerušil "To ty si asi děláš legraci když si myslíš že jsem Děd Vševěd! V Dritonnu jsme určitě protože jsem viděl nápis a zřejmě máš štěstí že jsi sem chtěla protože měpřepadl na cestě do práce a na nic se mě neptal." zavzlykala jsem. "Ze mě vytáhl mých vyžebraných deset doláčů, i když jsem věděla že ten kabriolet je kradený...." "Kolik nás tu je?" "Nejspíš hodně," odpoví hlas "ale skoro nikdo se jak slyšíš neozývá, psychicky se připravujou na smrt" odpoví. Zamrazí mě. "To není žádná cesta ven?" zeptám se chraplavým hlasem"Je, ale riskuješ v ní smrt a já už tuhle cestu plánuju" "jakou cestu?" odpovím nedočkavě na hlas který se snaží hrát tajemný "Řekneš mu že odmítáš krást a zabiješ ho dřív než on tebe..."

9. kapitola -máma mi to slíbila, slíbila, slíbila....
V-i-k-t-o-r-k-a

poznámka k příběhu protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....

4. srpna 2014 v 12:12 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Ahoj všichni! Doufám že se vám můj příběh líbí. Chtěla bych jen říct že jestli pro mě máte námět k příběhu napište ho do komentů a já ten příběh napíšu, neboli: zavádím příběhy na přání. A ještě něco: omlouvám se za všechny hrubky :D , píšu to v rychlosti a uuž to nestihnu zkontrolovat takže, jen abyste věděli ;). V-i-k-t-o-r-k-a