2. kapitola příběhu protože mi to slíbila, slíbila, slíbila.....

26. července 2014 v 12:01 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
2.kapitola
První co ráno ucítím je puch zatuchliny v našem pokoji. Další nudný den. Někdy si říkám jak je ten svět nudný.Když čtu knížky, hrdinkám se dějí samé dobré věci. Každý den se probudí někde, každý den je čeká nějaké překvapení, každý den s někým nebo s něčím bojovat. V žilách mi koluje hrdinská krev, já to vím ale zatím nemám možnost a nejspíš ji mít ani nebudu. Podívám se do zrcadla: Vidím pohublou bledou holku z hnědými oky, černými vlasy v rozcuchaném copu. Hned si ho musím převázat. Úbor, nás dětských bezdomovců je tak prostý jak to jen jde: šedá sukně pod kolena, šedá košile pod kterou je bíle tílko. Šedý čepec, takový jaký nosí stařenky do kostela. "SNÍDANĚĚĚĚ!" zařve sestra Shacknon. Všichni se bleskově převlíkají. Vím přesně co se stane: na snídani bude suchar mlékem a škraloupem navrchu (jak jinak), pak bude hodina šití (nebo spíš šest hodin), oběd, čtení, psaní, počítání, cvičení, večeře, "dobrou noc!" (nebo spíš: "zapadněte do postelí a zkuste si večer vylízt!"). Hmmm....Je půlnoc. Neproběhlo to ani o chlup jinak jak jsem čekala. Jediná novinka: zítra je návštěvní den a máma příjde protože mi to slíbila, slíbila, slíbila....Další den proběhne opět normálně. Na oběd je další specialitka téhle "bezdomovecké" kuchyně. Vidím rozbředloou brokolici, prorostlé maso
(kompletně) a ledové brambory načuchlé zatuchlinou. Oběd jako obyčejně vysypu do sáčku a utíkám se nachystat na návštěvní den. Výjměčně si můžeme vzít bílé sváteční šaty, ne že bych se na ně celý rok těšila. Jsou jednoduché a fádní s krajkou na lemu. Rychle se do ní navleču. Už je mi trochu malá a taky jsem zpocená a nervozní co bude tak to jde ještě hůř. Jdu do hlavní haly kde už je nějaká hrstka rodičů. Moji mámu tam nevidím. Má hnědé vlasy a hnědé oči jako oříšky:mám je po ní. Počítám vteřiny.....jen málo děcek tu zatím má rodiče....20,25,30,60,5 minut,10 minut,čtvrt hodiny, půl hodiny, hodina, 2 hodiny,3,4,5.....všichni už tu mají rodiče a rozchází se....nikdo tu už není. Do očí se mi derou slzy. Proč? Proč to máma udělala? Proč nepřišla? Nenávidí mě? Z očí mi sjede těžká slza. Někdo mě ze zadu stiskne za rameno doufám že je to sestra Donatová. Stisk přitvrdí, to není ona. "Je čas jít" slyším tvrdý hlas sestry Shacknon.

2. kapitola příběhu - máma mi to slíbila,slíbila, slíbila....
V-i-k-t-o-r-k-a
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama