"Ne díky, nemám hlad" 6/10

3. února 2016 v 20:55 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Ahoj všichni, rozhodla jsem se po dlouhé době pokračovat v tomhle příběhu. Snad se vám to bude líbit. Vaše V-i-k-t-o-r-k-a.

Po záchvatu pláče zase uteču do lesa. Potřebuju soukromí. Ze všeho se vypíšu do deníku a je mi trochu líp. Jsem neuvěřitelně otupená, že už ai nepláču. Vím dobře, že mi to ještě nedošlo. Že to ještě nechápu.
"Moc mě to mrzí, Paradise." leknu se a prudce se otočím. Je to Jake.
"Jak znáš moje jméno?"
"To je jedno. Netušil jsem, že je tvoje máma nemocná."
"Prosím, nemluv o tom." přikývne a mlčenlivě si ke mně sedne. Tak tam jen v tichu sedíme. Když se celým lesem rozlehne sípavý kašel. Vzechnu a dám si ruce do dlaní.
"Clare?" hlesne Jake. Bleskurychle zvednu hlavu. Vidím Clare jak se potácí lesem a hlasitě kašle. To snad ne! Vhytla Kennimovu nemoc. Zřejmě se šíří neuvěřitelnou rychlostí. Úplně mi v tu chvíli vyschlo v krku a zakašlala jsem. Určitě jsem to od nich chytla.
 

Sněžítko- 7.- poslední kapitola

18. ledna 2016 v 16:19 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Zprudka otevřu oči. Byl to jen sen, jen sen, jen sen. Když nad tím ale déle přemýšlím, pochopím. Je propojený se skutečností. Brzy se střepy rozpadnou v prach, až, až,..zítra napadne nový sníh! Vyskočím na nohy. Sníh pode mnou křupne a máma sebou trhne.
"Sigree..? Pojď sem miláčku,.." zabrumlá v polospánku.
"Už jdu,.." brouknu, ale namísto toho se po špičkách vydám do stříbřitého sněhu. Už když udělám prvních pár kroků, zase ucítím to dusno. Každým krokem je vzduch hustší a hustší. Vzpomenu si na sen, kdy dusno bylo tak husté, že jsem prostě musela zadržet dech. Vím, že k tomu dojde, ale nechci si to připustit.
Jdu dál a dál, začínám místo chození klopýtat, ale tentokrát nechci spadnout.Už dávno svítalo. Musím to stihnout.
Je večer. Lehnu si.
Zprudka otevřu oči.
Vidím bílé šmouhy.
"Už je pozdě, už je pozdě, už je pozdě!"
Zprudka otevřu oči.
Ne! Vstanu. Musím jít. Hned teď. Začíná svítat. Najednou jakoby se pode mnou roztřásla zem. To zase sněhulák třepe sněžítkem. A cítím jak se z nebe snáší sníh. Nasadím rázný krok. Lapám po dechu. Rychle odhrnuju sníh. Střecha. Pokračuju. Červená omítka, ten není náš. Zelená, hnědá, šedá. Zase nic. Začíná padat sníh. Ne, to ne! Nesmí napadnout! Spadnu na zem a nemůžu dýchat. Šourám se po zemi dál a dál.
Nemůžu dýchat. Nadechnu se a už jen zadržuju dech. Bez dechu už nemám šanci se posunovat dál. Ležím na zemi naprosto vyčerpaná a bez dechu a nechám si vražedné vločky padat do obličeje. Natáhnu ruku. Posledními zbytky sil odhazuju sníh. Bílo a bílo. Bílo! Naše bílá omítka. Nemůžu se donutit vstát, ale bleskurychle se šourám k domu. Rychle odhrnuju další a další sníh. Konečně objevím dveře. Poslední silou dveře otevřu. Chvíli prostě ležím na zemi. Už mi dochází dech. Doplazím se ledovým bytem do obýváku.
Plíce už mám úplně scvrklé. Opřu se o polici. Vyčerpáním spadnu zpátky na zem. Musím, musím to stihnout. Venku už skoro nesněžilo. Ještě jednou se zapřu. Sáhnu po sněžítku. Je v něm celý Island. Je šíleně chladné. Posledním zbytkem síly jím praštím o zem a ono se roztříští na milion kousíčků. Nasaju do plic vzduch a opatrně se zvednu. Přejdu k oknu a místo skleněné kopule uvidím prosvítající sluníčko, příjemně hřející do obličeje. Už teď cítím, jak sníh roztává. Něco uvnitř mě se zaraduje. Pak ale pod náporem únavy zase spadnu na zem a vím, že ještě není po všem.
Chvíli jen pomalu dýchám a pak začnu zběsile hledat skleničku s rozbitým sněžítkem. Ještě, že jsem si ji schovala. Vysypu je na stůl. Vezmu lepidlo a začnu střepy slepovat. Pak se mi ale rozsypají v ruce. To ne! Rychle je začnu spojovat. Asi deset se mi jich rozsypalo, takže ve výsledku bylo sněžítko ještě těsnější, ale už mi to bylo jedno. Když bylo sněžítko slepené, sněhulák se ve sněžítku už zase příjemně usmíval, jako by se vůbec nic nestalo.
"Ahoj Sigree!" zavolá máma, která zrovna přišla ze dveří. Jenom čekám, až mi vyhubuje, že jsem se zase ztratila, ale má úsměv na rtech. Ještě má úplně promočené boty a oblečení.
"Ale ma-mami, ty se nezlobíš?"
"Za co zlato? ÁÁ, ty myslíš to rozbité sněžítko.. Chceš koupit jiné?"
"Ne, já-jsem ho slepila."
"Ty jsi ale hodná. Co říkáš na čokoládový pudink?"
"Mami, ale co ten sníh? Jak-jak jste našli cestu?"
"Proboha, snad vím kde bydlím! Nežertuj se mnou!" zasměje se máma. Otevřu dveře. Všechno je přesně jako dřív. Cestička k domu je obsypaná kamínky proti skluzu a trocha sněhu odsunutá podél chodníku. Vytřeštěně na to zírám. Nikdo jako by si ničeho nevšiml. Najednou se usměju. Vždyť je to vlastně dobře. Vejdu zpátky do domu.
"No..mami? Asi bych si už dala ten pudink." kulišácky se na ni usměju.
"No vidíš, že tě znám." zasměje se zase máma a podá mi misku.

Od té doby už jsem nikdy znovu 'Zprudka neotevřela oči'.

Nezabiješ dítě..?

17. ledna 2016 v 14:03 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Přece byste nezabili nevinné dítě? Ne, nikdy. A přece je zabíjíte a ani vám to nedochází. Potrat, antikoncepce a už jsem u toho. Fyzicky sice nikoho nezabijete, ale je to trochu složitější.
Některé názory říkají, že pokud se potrat udělá včas, dítě to ani nebolí. Ale ono nejde ani tak o fyzickou bolest jako o to, že kdyby jste dítě nepotratili, nějak by vypadalo, byla by to nějaká osobnost, člověk. Nový člověk. Život dítěte přece nezačíná jeho porodem. Začíná spojením spermie a vajíčka v břiše matky. To ví přece každý.
U antikoncepce, je to jako by jste dítěti zábranili žít. Strašné. A možná pokud máte nějaké cítění až budete starší si uvědomíte, co to mohlo být za člověka, koho jste zabili. Možná by ten člověk udělal něco významného pro vás nebo pro celý svět. Maličkosti, za které by jste na něho mohla být pyšná. Strašný pocit viny, to je to co na vás doráží. Pokud dítě opravdu nechcete, nikdo vám nebrání, ale musíte počítat s tím, že je to něco nepřirozeného, nemít děti, takže s tím ponesete i následky a starosti.
Starosti jestli například berete správnou antikoncepci, (existuje i taková, kterou dítě nezabíjíte, to by jste si ovšem museli dát tu práci a sledovat si to) aby nepraskl kondom, aby se vám při potratu dítěti něco zásadního nestalo, nebo si sex úplně odepřít. Pro mnohé velká oběť. Proto si radši slepě berou antikoncepci a v případě nouze dítě s lehkou hlavou potratí.
Věc, co já asi nikdy nepochopím.
 


Zrazená a adoptovaná

17. ledna 2016 v 14:03 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Zrazená a adoptovaná. Takhle jsem si někdy jako malá připadala. Proč? To nedokážu vysvětlit. Nejsem si jistá, jestli jsem jediná, kdo nad tím někdy přemýšlel, každopádně já jsem si tím lámala hlavu skoro celé dětství.
Ne že bych byla jako malá nějak nešťastná. Naopak, měla jsem úplnou rodinu, žádný alkoholismus, závislosti nebo těžké nemoci. Přesto anebo možná právě proto jsem pořád přemýšlela nad tím, jestli nejsem adoptovaná.
Ne že bych chtěla být, při té představě mi běhal mráz po zádech, ale ta možnost tu byla. Možná tyhle pocity ve mě vyvolávalo i to, že jsem někdy zlobila, dostala na zadek, nebo se mi zdálo že mě nikdo nechápe. Tak jsem si prostě řekla, že k nim nesedím a nepatřím. Přesně si nepamatuju nakolik jsem o tom byla úplně přesvědčená, každopádně vím, že jsem to hned nehodila za hlavu.
Přemýšlela jsem nad tím jako dítě do "takové hloubky", že na fotkách kde je se mnou máma těhotná, jsem si pořád myslela, že si něčím břicho vycpala.
Když jsem se odvážila o tom s mámou mluvit, řekla mi, že kdybych byla adoptovaná, už dávno by mi to řekla. Uvěřila jsem jí a řekla jsem si: Takže nejsem ta jediná chudinka nepatřící do rodiny? A vtom jsem si uvědomila, že malý kousíček ve mně chtěl, abych byla odlišná, aby mě pak sourozenci litovali a abych se měla na co vymluvit, když si s rodiči nebudu rozumět. Taky bych určitě podnikla dobrodružnou výpravu za svými pravými rodiči a žili bychom šťastně až do smrti.
Zmiňovala jsem se už že jsem byla malá?
Dobře. Každopádně až mi to došlo se vším všudy, že opravdu nejsem adoptovaná a dala jsem si pět a pět dohromady, byla jsem ráda, že jsem ráda.

Měli jste někdy jako malí taky takový pocit nejistoty že vaší rodiče nejsou vaši?
V-i-k-t-o-r-k-a.

Vlna imigrantů

17. ledna 2016 v 14:00
Imigranti. Už jsem četla spoustu článků na tohle téma s rozličnými názory. Už jsem si vyposlechla tolik sporů, že se je odvažuji ve svém článku soudit. Na tohle téma zas nejsem tak vzdělaná a asi vás neobohatím žádnými odbornými kecy. Jen tu chci zhrnout co mi přineslo to, dlouho poslouchat názory ostatních a sama mlčet.
Tak na začátku, aby jsme se tady nehádali. Nejsem ani na jedné straně, jasný? Jen prostě si tu chci upřesnit pro a proti pouštění sem imigrantů.
Jasně jsou tu rodiny, které nemůžou za válku a mnohdy s ní nemají nic společného. Krom toho s nimi pohraničáři zacházejí jako se hmyzem. Nechají je i s dětmi umírat, nepomůžou jim i když oni nám by asi pomohli. Je to všechno tak strašně surové.
Ale tohle je jen jedna strana věci. Ta druhá nám říká, že dost zvláštní je to, že emigrují hlavně muži a tak se dá říct, že většina z nich nechala rodinu napospas teroristickým útokům a jeli si sami zachránit svůj krk. Taky jsou pro svůj krk schopni dělat taky špatné věci, i když rádi všechno hází na lidi co je v Evropě nechcou. A pak dají do televize jen tu jednu stránku, jak tam chudáci trpí (neříkám že ne :´( ).
Krom toho, řekněme si to narovinu: česká ekonomika nění zrovna špičková, ale fajn: nebuďme sobci: pár bychom jich jsem dát mohli, ale já chápu strach čechů: bojí se, že imigranti se začnou rozmáhat a obsazovat evropu a budou jako jeskyňky: pustíte je na dva prstíčky a oni se vám vecpou do života.
Taky jsem už slyšela nějaké informace, že ve městech kam imigranty pustili se zabarikádovali do domů obyvatel a ze jmenovaných obyvatel se stávají bezdomovci. Také se budou snažit rozmáhat svoje náboženství. Češi (a další) se bojí, že nebudou skromní. Budou se tvářit jako, že zákony budou respektovat, ale nevydrží to. Jejich náboženství je totiž jak víme o dost přísnější než naše (pokud ještě vůbec nějaké máme).
Ale musím uznat, že jsou to jen dohady. Že tohle si lidi myslí, že by se stalo, kdyby je sem pustili, ale protože je sem nepustili, nikdo na to nemá důkazy. A možná i proto vznikají na toto téma velké hádky.

I tak to z tohoto článku vypadá, že bych je sem radši nepouštěla, ale má to jedno hrozně velké ALE. U jednoho článku který napsala slečna s názorem nenechat uprchlíky pustit do Evropy měla přiložené video (rozhodně se neodkazuji na slečnu, ta měla názor docela rozumný). A jak už jste možná uhodli šlo o video Tomia Okamury.
Vybral si to lehčí: řekl čechům to co většina z nich chce slyšet. Ani jeho názory, až na menší arogantnost nejsou nijak špatné. Ale nebojím se říct, že jakmile jsem si jeho video rozklikla na Youtube, ty komentáře pod tím videem opravdu špatné byly.
Nevím jestli jsem měla prostě smůlu, možná na ostatních videích tak špatné komentáře nebyly, ale tolik rasismu jsem pohromadě snad ještě neviděla.
Myslela jsem, že potom všem humbuku proti rasismu snad nikoho nenapadne veřejně vystupovat proti tmavé rase. Opět jsem se mýlila. Nemá cenu ty komentáře citovat, ale šlo o něco ve smyslu: "Jediný, komu na česku ještě záleží!" "Konečně budoucnost pro naše děcka!" "Ať ty černý huby táhnou pryč!", "Heil Hitler!", "Hnusný černý svině, Okamura na Hrad!", "Vyražděte tu černou špínu!".
Nevím nakolik je to legrace, ale vypadá to, že to ty lidi myslí vážně. Tak to je hodně smutný.
V-i-k-t-o-r-k-a.

Jaký je smysl tetování?

17. ledna 2016 v 13:59 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Ano, "bohužel" i já patřím mezi odpůrce tetování. Je to umění a nadhérné umění, to se musí nechat, ale představa, nechat si to na kůži až nadosmrti mě děsí. Udivuje mě že potetované lidi to neděsí. Ale o tom jsem psát nechtěla.
Teď ani nemluvím o tom že to na staré a vrásčité kůži vypadá blbě, nehodí se to kdekam a za odstranění ještě kolikrát zbyde šmouha a stojí to nekřesťanské peníze.
Teď chci mluvit o tom jak si lidi to tetování vybírají. Málokterý potetováný člověk vám řekne, že prostě na sebe něco naplácal aby byl cool. Většina lidí kterých se zeptáte "Co by sis chtěl/a nechat vytetovat?" odpoví "Něco co pro mě bude něco znamenat."
Ano. A to je ta věta kterou tu chci malinko rozebrat. V dnešním světě mě nenapadá moc věcí co by mohli pro obyčejného člověka něco znamenat. Jediné co mě napadá tak lidské tváře: osoby co člověk zbožňuje (zpěváci, herci, mrtvý příbuzní, přítelkyně a další..), ale to mi nepřijde nějak převratně originální a hlavně: Ve stáří nemusíš už tak zbožňovat tu osobu jako před třiceti lety. Logicky.
Vedu normální spokojenej život, ale nemám žádnej "talisman" kterej bych si mohla nechat vytetovat a myslím, že nejsem sama, pokud teda nežijete v nějakém sci-fi světě.Myslím že tahle věta "Něco, co pro mě bude něco znamenat." má zaklady v těch dobrodružných filmech a knížek. Nic pro ti nim nemám, dokonce na nich sama taky ujíždím, ale jde o to že měli třeba nějaké poslání, bitva, vedli dobrodružný život plný zvratů a tak je možné že se někde ten talisman prostě vyloupne.
Ale v tomhle životě? V tomhle pohodlném světě ve kterém většina teenagerů prosedí život u počítače a nic neprožijí a pak prohlásí, že si chcou vytetovat něco co pro ně něco znamená.
Možná proto lidi odpovídají takhle a neřeknou konkrétně co pro ně teda něco znamená. Asi se jim líbí ta věta, ta myšlenka: "Něco co pro ně něco znamená."


Transsexualita

17. ledna 2016 v 13:56 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Rozumuju,..
Nikdy jsem si nemyslela že se odvážím napsat článek o transsexualitě. Jde o to, že v podstatě "nemám právo" o tom psát když s tím nemám osobní zkušenosti. Ale tenhle článek píšu, protože to ze sebe už opravdu potřebuju vyventilovat. Musela jsem ho napsat.
Tak k věci. Kdysi jsem četla nějaký blog o někom kdo má tyhle problémy (je to muž, ale cítí se jako žena a naopak) a nechal se předělat. Řekla jsem si, jo to chápu. Vzhledem k tomu jak to bylo popsané, že je prostě ten člověk ve svém těle nešťastný, nemůžete to srovnávat s plastikou, (teď nemyslím po úrazu atd.) při které se lidi předělávají z vlasního rozmaru, aby byli krásnější. A podle komentů jsem si potvrdila, že nejsem sama kdo si to myslí. S klidem jsem to pomalu vypouštěla, když jsem se o tomhle tématu nachomýtla s našima. Počítala jsem s tím, že tomu budou rozumět. Strašně jsem se přepočítala. "Mají se smířit s tím jací jsou. Dokážeme se do nich vcítit a představit si jaké to je. Dá se to překonat. Kdybychom byli rodiče transsexuála, neschválili by jsme mu se předělat!" Jak to můžou jenom říct! Na začátku jsem psala, že jsem se napřed ani nechtěla odvážit o transsexuálech psát, když o nich nic nevím, ale v životě bych neřekla že můžu vůbec vědět jak se sakra cítí! Nevím proč mě to tak naštvalo. Mám svoje rodiče ráda a respektuju jejich názory, jako ostatně každá dcera. Spoustu těchhle názorů máme společných, ale tohle mě teda dostalo. A říkám si: "To tyhle názory mají všichni dospělí? To všichni dospělí drží transsexuáli pod pokličkou a stydí se za ně?" A ještě něco: neplťte si transsexuála s transvestitou! Ale o tom asi až někdy jindy..

A pár (no, možná trochu víc než pár) argumentů pro ty co mají názor jako naši: Sice toho o transsexuálech nevím tolik, abych o tom tady mohla rozumovat, ale to hlavní přece snad chápe každý: Mají celý život dusit své právé já? Já vám dokážu uvést příklad z muže na ženu: On prostě si taky chce z holkama drbat a kecat kterej kluk se komu líbí. On přece se chce taky hezky oblíknout a myslí si, že holky to dělají líp. Jestli mě nějaká holka chápe: Copak neznáte ten pocit, že máte zrovna hrozně hezky nalakovaný nehty a hned jste z toho šťastnější? A nebo si koupíte něco hezkýho na sebe a řeknete si: To jsem si ale koupila něco fakt hezkýho, už se těším až to ukážu kámoškám! A to samý z líčením. A tyhle všechny a mnohem mnohem víc pocitů chce dotyčný transsexuál taky zažít. Ne se zvědavosti. Prostě se mu to líbí. Jako holkám. Stačí když se průměrné holky zeptá průměrný kluk: Proč na sebe pořád patláš ten lak a proč ty nehty furt vůbec tak řešíš, když si jich kluci často ani nevšimnou? Prostě se mi to líbí! Chci aby mi to slušelo! Odsekne holka. A přesně tak to má tenhle transsexuál. A když to chce udělat, všichni kluci si z něho utahují a už se s ním nechcou bavit a holky se ho většinou děsí. Ani holky ani kluci nechápou. Ale mohli by. Kdyby transsexuálovi rodiče neschvalovali operaci předělání. Tak ho nechají nešťastného a uvězněného v tom těle.
Párada? Ani ne.

V-i-k-t-o-r-k-a.

Nikdy

17. ledna 2016 v 13:51 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Básním,..
Nikdy

Nikdy je strašné slovo,
kvůli kterému musíme začít vše nanovo.
Zničí vše: lásku, přátelství, důvěru,
a to ještě nedošli jsme k závěru.

Všechny sny překazí a zničí,
to co bylo moje, je teď ničí.
Nevím co se stalo, všechny sny jsou pryč,
´Pokud je ti na nic, klidně si zakřič!´.

Můžeš křičet sebevíc,
můžeš plakat hořce,
všechno stejně je na nic.
Moc nikdy je bez konce.

Sedím tu a divím se, proč takový mám strach,
kéž by tvé nikdy šlo smést jako prach.
Prach, lehký a šedivý,
´Proč pláčeš?´už se nikdo nediví.

Tímhle končí moje báseň,
díky které nikdy,
nikdy neřekla jsem.... :´)

V-i-k-t-o-r-k-a.

Jsou barvy jen klamy?

17. ledna 2016 v 13:50 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
Barvy. Co když lžou? Zkusím vám vysvětlit takovou myšlenku, která je založená na tom, že barvy nemusí být pro všechny stejné. Šáhlé, ale děsivě možné. Teď aby jste tomu rozuměli se vrátíme zpět, do doby kdy vás rodiče učili barvy. Dejme tomu že před vás předskládali různobarevné čtverečky a ukazovali: tohle je červená, tohle zelená, modrá, žlutá,... takto vám je vštěpí do hlavy. Pak přijde váš sourozenec a rodiče mu na stejných čtverečcích ukážou co je červená,...A tak se naučíte pojmenovávat barvy. Jenže co když vidíte červenou třeba úplně jinak než váš sourozenec, třeba ji vidíte jako "zelenou", ale rodiče vám vštěpí že je to červená. Takže takhle vedle sebe žijeme a je neodhalitelné jestli opravdu barvy vidíme stejně nebo odlišně.
Uvedu příklad: Kamarádka si přinese do školy červené triko. Vy jí řeknete: "Máš pěkné červené triko, jako ty třešně co máš ke svačině"
= důkaz, že to zjistit ani přirovnat nejde..k čemu? No jedině k barvám, ale ty můžete vidět prostě jinak. Chápete? Tvá kámoška vidí triko a třešně stejně, ale třeba "modře", ty taky vidíš triko i třešně stejně, ale třeba "žlutě", ale stejně je to pro vás ta červená, jak vás to naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče....
Doufám že jste pochopili moji teorii a uvítám jakákoli vývratná fakta!

V-i-k-t-o-r-k-a.

Sněžítko- 6. kapitola

17. ledna 2016 v 13:25 | v-i-k-t-o-r-k-a |  Vymýšlím si,..
"To nemůžeš udělat!"
"Už jsem to udělal." zasměje se sněhulák. Vyhlédnu přes kopuli a pořádně se zadívám do dálky a podaří se mi částečně přehlédnout mlhu a vidím další sněžítko. Zaostřím. Vždyť to je Island! Ve svém snu vidím skutečnost! Kolem sněhuláka se naopak rozprostírají střepy ze sněžítka, které jsem sama praskla.
Zprudka otevřu oči. Už reflexně stávám abych se podívala na sněžítka a.. Vzpomenu si, že to nebyl sen. Jsem schoulená vedle svých rodičů, pocukrovaná sněhem, zmrzlá na kost. Ty sněžítka! Sněžítka u nás na poličce mě zachrání!
"Mami," zatřesu mámou "musím domů, naše sněžítka nás odtud dostanou!"
"Sigree! Běž si lehnout. Co to zase blábolíš? Máme jedno sněžítko a to jsi nám nemotorně rozbila, má drahá."
"Ale mami!"
"Varuju tě!" naštve se máma a otočí se na bok. Po špičkách tedy odejdu sama. Všude je tak bílo, že nevím jestli trefím zpátky. Šlapu pořád a pořád dokola po sněhu. Nohy už mám promrzlé na kost. Odhalila jsem pár domků, ale žádný nebyl náš. Proboha, jak jsem se tu mohla tak jednoduše ztratit? Vždycky se mi zdálo že celé naše město znám jako svoje boty.
Bloudila jsem ulicemi dál a dál, už jsem ale opravdu nemohla. Cítila jsem všude vtíravý chlad. Taky mi začalo být nepříjemně dusno a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Lehla jsem si na zem. Jen na chvilku, na chviličku si odpočinu a půjdu dál.
"Sigrún! Proboha Sigrún, slyšíš mě?" slyším mámin plačtivý hlas. Její zasněžené hnědé vlasy mi padají do obličeje. Když vidí, že jsem otevřela oči, vyčerpáním si vedle mě kecne na zadek. Prudce zakašlu.
"Cos to zase vyvedla?!"
"Promiň já,.."
"Vždyť přece víš, že ve sněhu bys utonula!" dodá táta
"Okamžitě pojď zpátky ke všem lidem. Brzy se to vyřeší, sníh roztaje a všechno bude jako dřív." nevěřila jsem tomu ani na vteřinu, ale nechala jsem se odvést zpátky pod objevenou střechu, kde jsem dostala další kázání.
Zprudka jsem otevřela oči. Motala jsem mi hlava a nemohla jsem lapnout po dechu. Všude jsem viděla bílo, ale nic konkrétního jsem nerozeznala.
"Už brzy bude pozdě, Sigree. Měla by sis pospíšit." rozeznám sněhulákův škodolibý a sarkastický hlas, ale nevzmůžu se na slovo.
"Ale no tak, nenamáhej se. Už znáš ten pocit, kdy nemůžeš dýchat, ale stejně je všude ledový chlad, viď? Chudinko. Takhle já jsem byl celý život. Brzy se, ale moje střepy u tebe doma rozpadnou prach a ty mě už do té dusné kopule ve které mě všichni nutí se smát, nikdy nezavřeš! Až zítra napadne čerstvý sníh, budou střepy ty tam. Hodně štěstí!" škodolibě se uchechtne.
V-i-k-t-o-r-k-a.

Kam dál